Problém monopolů, jemuž musí dnes lidstvo čelit, není plodem fungování tržního hospodářství. Je výsledkem záměrného jednání ze strany vlád. Není – jak vytrubují demagogové –zlem, které je spolu s dalšími neoddělitelně spjato s kapitalismem. Naopak, je to plod politiky, která je ke kapitalismu nepřátelská a je rozhodnuta narušovat a ničit jeho chod.
Klasickou zemí kartelů bylo Německo. V posledních desetiletích devatenáctého století se německá říše vydala cestou rozsáhlého programu Sozialpolitik. Záměrem bylo zvýšit příjmy a životní úroveň lidí pracujících za mzdu pomocí různých opatření v oblasti legislativy stranící odborovým organizacím, velice vychvalovaným Bismarckovým programem sociálního zabezpečení a nátlakem a donucením k vyšším mzdovým sazbám ze strany odborových svazů. Zastánci tohoto programu se vzepřeli varování ekonomů. Vyhlašovali, že nic takového jako ekonomický zákon neexistuje. V drsné realitě Německa zvýšila Sozialpolitik výrobní náklady. Každý pokrok v proodborových zákonech a každá úspěšná stávka zpřeházely průmyslové podmínky v neprospěch německých podniků. Tím pro ně bylo těžší předčit zahraniční konkurenty, jimž domácí události v Německu výrobní náklady nezvedaly. Kdyby byli Němci v takové situaci, aby se zřekli vývozu výrobků a vyráběli pouze pro domácí trh, clo by bylo neochránilo německé podniky před zesílenou konkurencí zahraničních podniků. Byly by musely prodávat za vyšší ceny. To, co by byli pracující získali z vymožeností v zákonech a z úspěchů odborů, to by byly pohltily vyšší ceny, které by museli platit za nakupované zboží. Reálné mzdové sazby by se zvýšily pouze do té míry, nakolik by podnikatelé dokázali zlepšit technologické procesy, a tím zvýšit produktivitu práce. Clo by způsobilo, že by Sozialpolitik byla neškodná. Ale Německo je a bylo již v době, kdy Bismarck představil svou proodborovou politiku, převážně průmyslovou zemí. Jeho podniky vyvážely podstatnou část své celkové výroby. Tyto vývozy umožnily Němcům dovážet potraviny a suroviny, které nemohli vypěstovat ve své zemi, jež byla relativně přelidněná a špatně vybavená přírodními zdroji. Tato situace nemohla být jednoduše napravena ochrannými cly. Německo mohly od katastrofálních důsledků jeho „pokrokových“ politik ve prospěch odborů osvobodit jedině kartely. Kartely si doma účtovaly monopolní ceny a do zahraničí prodávaly za nižší ceny. Kartely jsou nutným doprovodným jevem a výsledkem „pokrokové“ pracovní politiky, protože tato politika ovlivňuje průmyslová odvětví, která jsou pro svůj odbyt závislá na zahraničních trzích. Kartely samozřejmě nezajišťují pracujícím iluzorní „sociální výhody“, které jim slibovali dělničtí politici a odboroví předáci. Neexistuje žádný způsob, jak zvýšit mzdové sazby všem, kteří chtějí pracovat za mzdy, nad hranici určenou produktivitou každého druhu práce. Jediné, čeho kartely dosáhly, bylo vyrovnání domnělých výnosů v nominálních mzdových sazbách odpovídajícím nárůstem cen domácích statků. Avšak nejničivějšímu důsledku minimálních mzdových sazeb, trvalé masové nezaměstnanosti, bylo zpočátku zabráněno. U všech oborů, které se nemohou spokojit s domácím trhem a chtějí prodávat část své produkce v zahraničí, je funkcí cel v této době vládních zásahů do podnikání umožnit vznik domácích monopolních cen. Ať už byly účely a důsledky cel v minulosti jakékoli, jakmile se vyvážející země angažuje v opatřeních určených k růstu příjmů námezdních pracujících nebo zemědělců nad hranici tržních sazeb, musí podporovat programy, které vedou k domácím monopolním cenám příslušných statků. Moc národní vlády je omezena na území, které spadá pod její svrchovanost. Má moc zvýšit náklady domácí výroby. Nemá moc donutit cizince, aby za výrobky platili příslušně vyšší ceny. Pokud má vývoz pokračovat, musí být subvencován. Dotace mohou být vypláceny otevřeně ministerstvem financí, nebo jimi mohou být zatíženi spotřebitelé formou kartelových monopolních cen.
Zdroj: L.Mises: Lidské jednání
No comments:
Post a Comment