Liberté alebo egalité ?

Nerovnosti příjmů a bohatství jsou charakteristickými znaky tržního hospodářství. Jejich odstranění by tržní ekonomiku zcela zničilo. Lidem, kteří po rovnosti volají, jde vždy o zvýšení jejich vlastní spotřeby. Přestože se mnozí lidé hlásí k principu rovnosti jako politickému programu,nikdo není ochoten omezit vlastní příjem a podělit se s těmi, kdo mají méně.
Když americký příjemce mezd hovoří o rovnosti, dožaduje se toho, aby mu připadly dividendy akcionářů. Neusiluje o to, aby se jeho vlastní příjem snížil a přilepšilo si 95 procent světového obyvatelstva, jehož příjmy jsou nižší než jeho.
Úlohu, kterou příjmová nerovnost hraje v tržní společnosti, nesmíme zaměňovat s úlohou, jež hraje ve společnosti feudální či jiných typech nekapitalistických společností. A to přesto, že v průběhu historické evoluce nabývala tato předkapitalistická nerovnost značného významu.
Porovnejme například dějiny Číny s dějinami Anglie. Čína dosáhla značného stupně civilizace. Před dvěma tisíci lety byla ve vývoji daleko před Anglií. Na sklonku devatenáctého století byla ale Anglie bohatší a civilizovanější zemí, zatímco Čína byla chudá. Její civilizace se příliš nelišila od úrovně, jíž dosáhla v dávné minulosti. Její vývoj se zastavil.
Čína se pokoušela uplatnit princip rovnosti příjmů ve větší míře než Anglie. Pozemky byly znovu a znovu rozdělovány. Neexistovala zde početná třída proletariátu nevlastnícího půdu.
V Anglii osmnáctého století byla tato třída velmi početná. Omezující praktiky nezemědělského podnikání posvěcené tradičními ideologiemi po velmi dlouhou dobu oddalovaly vznik moderního podnikání. Jakmile ale filozofie laissez faire zcela vyvrátila omyly, na nichž bylo omezování podnikání založeno, otevřela cestu kapitalismu a industrializace mohla zrychleným tempem pokračovat, jelikož potřebná pracovní síla již byla dostupná.
„Věk strojů“ nebyl vytvořen, jak tvrdí Sombart, specifickou mentalitou honby za ziskem, jež se jednoho dne záhadně usadila v hlavách některých lidía udělala z nich „kapitalistické lidi“. Lidé vždy byli připraveni dosáhnout zisku, když se jim podařilo lépe přizpůsobit výrobu uspokojení potřeb veřejnosti.Byli ovšem paralyzováni vládnoucí ideologií, jež označovala zisk za nemorální a vytvářela institucionální překážky k jeho dosažení. Filozofie laissez faire, jež nahradila doktríny schvalující tradiční systém omezení, tyto překážky v cestě ke zlepšení materiálního blahobytu odstranila a dala tak vzniknout nové době. Liberální filozofie útočila na tradiční kastovní systém, jelikož jeho zachování nebylo slučitelné s fungováním tržního hospodářství. Usilovala o zrušení privilegií, protože chtěla otevřít cestu těm lidem, již dokázali vyrábět nejlevnějším způsobem největší množství výrobků nejlepší kvality. V této snaze o odstranění privilegií souhlasili utilitaristé a ekonomové s myšlenkami těch, kdo útočili na privilegia statutu z pozic údajných přirozených práv a doktríny rovnosti všech lidí. Obě tyto skupiny svorně zastávaly princip rovnosti všech lidí před zákonem. Tento společný postoj však neznamenal odstranění základního rozporu mezi těmito dvěma přístupy. Podle zastánců školy přirozeného práva jsou si všichni lidé biologicky rovni, a proto mají nezcizitelné právo na rovný podíl na všech věcech. První tvrzení je zjevně v rozporu se skutečností. Druhé vede při důsledné interpretaci k takovým absurdnostem, že jeho zastánci raději zcela zavrhují logickou konzistenci a v konečném důsledku přicházejí k tomu, že každá instituce, ať již je jakkoli diskriminující a hanebná, je považovaná za slučitelnou s nezadatelnou rovností všech lidí. Význační obyvatelé Virginie, jejichž myšlenky podnítily americkou revoluci, souhlasili s otroctvím černochů. Bolševismus, který je nejdespotičtějším vládním systémem, jaký historie zná, se vydává za samo zosobnění principu rovnosti a svobody všech lidí.
Liberální zastánci rovnosti před zákonem si byli plně vědomi skutečnosti, že se lidé nerodí rovni a že právě tato jejich nerovnost vede ke vzniku společenské spolupráce a civilizace. Rovnost před zákonem nebyla podle jejich názoru vytvořena, aby opravila nevyhnutelné skutečnosti světa a odstranila přírodní nerovnost. Představovala naopak nástroj k zajištění maximálního prospěchu, který z ní je možné vyvodit, pro celé lidstvo. Proto by žádné instituce stvořené člověkem neměly člověku bránit v dosažení takového postavení, v němž může nejlépe sloužit svým spoluobčanům. Liberálové nepřistupovali k tomuto problému z pozice údajných nezcizitelných práv jedinců, ale z pohledu společenského a utilitárního. Rovnost před zákonem je v jejich očích dobrá z toho důvodu, že nejlépe slouží zájmům všech. Ponechává na voličích, aby určili, kdo bude zastávat veřejné funkce, a na spotřebitelích, aby rozhodli, kdo bude vyvíjet výrobní činnosti. Odstraňuje tak příčiny násilných konfliktů a zajišťuje postupný rozvoj směrem k uspokojivějšímu stavu lidské společnosti.
Triumf této liberální filozofie dal vzniknout všem těm jevům, kterým v jejich celku říkáme civilizace Západu. Tato nová ideologie mohla ovšem zvítězit pouze v prostředí, v němž byl ideál příjmové rovnosti velmi slabý. Kdyby byli Angličané osmnáctého století zaujati chimérou rovnosti příjmů, filozofie laissez faire by pro ně neměla půvab, stejně jako jej dnes nemá pro Číňany nebo mohamedány. V tomto smyslu musí historikové přiznat, že ideologické dědictví feudalismu a panský systém přispěly k vzestupu moderních civilizací, přestože se od nich tak zásadně odlišují. Ti z filozofů osmnáctého století, kterým byly myšlenky této nové utilitární teorie cizí, mohli stále hovořit o lepší situaci v Číně a mohamedánských zemích. Je pravda, že toho o sociální struktuře orientálního světa mohli vědět jen málo. Z nejasných informací, které měli k dispozici, je obzvláště upoutávala nepřítomnost dědičné aristokracie a rozsáhlých pozemkových držav. V jejich představách tak byly tyto země úspěšnější při zavádění rovnosti než jejich vlastní země. Později, na sklonku devatenáctého století, se tato tvrzení objevila znovu. Vrátili se k nim nacionalisté těchto dotčených zemí. V čele tohoto průvodu stáli panslavisté, jejichž představitelé velebili přednosti komunální spolupráce, tak jak byla provozována v ruském miru a artělu a jugoslávské zádruze.Spolu s postupujícím sémantickým zmatením, jež změnilo význam politických termínů v jeho pravý opak, je dnes také nadměrně používán přídomek „demokratický“. Demokratickými jsou nazývány muslimské národy, které nikdy neznaly žádnou jinou formu vlády než neomezený absolutismus. Indičtí nacionalisté s chutí hovoří o hinduistické demokracii! Ekonomové a historici se však o takové emocionální výlevy nestarají. Pouze ukazují na skutečnost, že se v těchto národech nevytvořily takové ideologické a institucionální podmínky, jež na Západě daly vzniknout té kapitalistické civilizaci, jejíž nadřazenost dnes Asiaté implicitně přijímají, když hlasitě volají po jejích technologických a terapeutických nástrojích a vymoženostech.
A právě když si člověk uvědomí skutečnost, že v minulosti byla kultura mnohých asijských národů daleko před kulturou západní, objevuje se otázka, co vlastně pokrok na Východě zastavilo. V případě hinduistické civilizace je odpověď zjevná. Železné sevření nepružného kastovního systému ochromilo individuální iniciativu a v zárodku utlumilo každý pokus o odchýlení se od tradičních standardů. V Číně a mohamedánských zemích ale s výjimkou relativně málo početného otroctví kastovní rigidita neexistovala. V těchto zemích vládli autokraté, ale jednotlivci pod jejich vládou si byli rovni. Právě na tuto rovnost před panovníkem odkazují dnes lidé, kteří hovoří o údajných demokratických zvycích orientálních zemí. Koncept ekonomické rovnosti ovládaných, které byli tyto národy a jejich vládci oddáni, nebyl přesně definován. Přes tuto vágnost se ale lišil zásadním způsobem v jednom ohledu; v úplném zavržení nahromadění velkého majetku v rukou jakéhokoli jedince. Vládci totiž považovali bohaté lidi za ohrožení svého politického postavení. Všichni, jak vládci, tak ovládaní, byli přesvědčeni, že žádný člověk nemůže nahromadit nadbytečné prostředky jinak, než tak, že připraví jiné o to, co by jim mělo po právu patřit, a že bohatství několika zámožných lidí je příčinou chudoby většiny ostatních. Pozice bohatých podnikatelů byla ve všech orientálních zemích nesmírně ošemetná. Byli vydáváni na milost úředníků. Ani četné úplatky je nedokázaly ochránit před konfiskací. Veškerý lid zajásal, kdykoli se majetný podnikatel stal obětí závisti a nenávisti úředníků.
Tento odpor k penězům zastavil civilizační pokrok na Východě a uvrhl masy na hranici hladu. Jelikož nedocházelo k akumulaci kapitálu, nemohlo docházet k technologickým zdokonalením. Kapitalismus přišel na Východ jako cizí dovezená ideologie, vnucená cizími armádami a námořnictvem v podobě koloniální dominance nebo extrateritoriální správy. Tyto násilné způsoby zcela jistě nepředstavovaly správné prostředky ke změně tradicionalistické mentality orientálních národů. Uznání této skutečnosti ale nijak nemění platnost tvrzení, že to bylo odmítání kapitálové akumulace, jež odsoudilo stovky milionů Asiatů k chudobě a hladu. Koncept rovnosti, se kterým přicházejí naši dnešní propagandisté blahobytu, je pouhou kopií asijské myšlenky rovnosti. Přestože je ve všech ostatních ohledech velmi neurčitá, je zcela konkrétní ve svém odporu k velkým majetkům. Staví se proti velkému podnikání a velkému bohatství. Obhajuje různá opatření k omezení růstu velikosti podniků a zvýšení rovnosti prostřednictvím konfiskačního zdanění příjmů a jmění. A využívá závisti nerozumných mas.
Okamžitými hospodářskými dopady konfiskačních politik jsme se již zabývali. Je zjevné, že v dlouhém období tyto politiky musí vyústit nejen ve zpomalení a úplné zastavení další akumulace kapitálu, ale také ve spotřebu kapitálu akumulovaného v dřívějších dobách. Nejenže tedy zastaví další pokrok směrem k většímu materiálnímu blahobytu, ale dokonce trend obrátí a vyvolají tendenci k postupující chudobě. Asijské ideály by zvítězily; a Východ by se konečně setkal se Západem na stejné úrovni nouze.

Zdroj L.Mises: Lidské jednání