Sloboda prejavu a názoru sú liberálne princípy, s ktorými ľudia vrátane mnohých antiliberálov vo všeobecnosti asi načastejšie súhlasia a zároveň veľmi často úplne mylne interpretujú. Uveďme konkrétny príklad na ilustráciu.
Uvažujme vzťah medzi súkromným zamestnávateľom a zamestnancancom, ktorý má dosť špecifické názory na veci nesúvisiace s prácou (napr. politické, náboženské alebo etické). Zamestnanec si myslí, že vzhľadom na slobodu názoru nemá zamestnávateľ právo ho za tieto názory prepustiť z práce. Z hľadiska liberálnych princípov však zamestnávateľ toto právo má.*
Prečo je to tak? Pretože sloboda názoru je len jeden z liberálnych princípov, nie je nadradená ostatným princípom, akými sú napr. vlastnícke práva či zmluvná sloboda, ktoré dávajú zamestnávateľovi voľnú ruku prepustiť ho. Sloboda názoru zamestnanca neobsahuje v sebe právo zbaviť zamestnávateľa týchto práv a uložiť mu povinnosť zamestnávať zamestnanca proti svojej vôli. Antiliberáli, napr. ľavicoví, odvolávajúc sa na slobodu prejavu často presadzujú takúto, voči zamestnávateľovi donucujúcu legislatívu (tzv. antidiskriminačnú) - v tom prípade si ale treba uvedomiť, že sa tým spomínané práva porušujú.
Tento príklad sa dá zovšeobecniť. Predstavme si spoločnosť ako súbor jednotlivcov, ktorí obojstranne dobrovoľne vstupujú alebo nevstupujú do vzájomných vzťahov. Niektorí z nich sa rozhodnú nevstúpiť do vzťahov s istými ľuďmi, ktorých názory či prejavy sa im nepáčia. Jedinec X takto vylúčený si namýšľa, že bola porušená jeho sloboda prejavu. Myslí si, že môže povedať čokoľvek, zastávať akýkoľvek názor, ale ostatní ľudia nemajú právo podľa toho zmeniť vzťahy voči nemu. To je však nekonzistený nezmysel. Ak by mal byť jednotlivec X v plnej miere chránený pred neželanými dôsledkami svojich názorov, musel by štát donútiť iných ľudí A1...An, aby vo svojich vzťahoch k X neprejavovali svoje hodnotenia jeho nazorov a osoby a uzatvárali ich výhradne podľa potrieb X a nie podľa svojich vlastných. To ale hrubo zasahuje do ich slobody, porušuje reciprocitu práv a nemá žiadne logické ani hodnotové opodstatnenie. Tákáto legislatíva môže byť robená výhradne podľa sympatií moci na zvýhodnenie vlastných obľúbencov voči iným občanom. Je ale nekonzistentná v princípoch a keďže deduktívne odvodenie z nekonzistentných prinípov je nemožné, vznikajúce rozpory musia byť "riešené" za cenu bujnenia legislatívy a regulácie riešiacej každý konkrétny prípad osobitne. Vzrastá moc štátu a jeho svojvôľa. Môže byť porušená aj sloboda prejavu samotná, ak sa napr trestá kritika istých preferovaných názorov (pod zámienkou potláčania tzv. nenávistných prejavov).
Existuje jediné udržateľné chápanie slobody prejavu a názoru: spočíva v tom, že zákaz trestať občana za jeho názory sa vzťahuje výhradne na štátnu moc. Občan ale zároveň musí rátať s možnou nesúhlasnou reakciou iných občanov v medziach ich práv, ktorá ho môže v konečnom dôsledku poškodiť viac ako niektoré miernejšie formy štátneho zásahu. Tento bod ľudia môžu mylne chápať a diviť sa, že občania môžu niekoho sankcionovať a štát by nemal. Podstatné je ale uvedomiť si, že občan nemôže nikdy sankcionovať iného občana tým spôsobom ako štát: nemôže ho legálne uväzniť, popraviť či pokutovať - takú moc má len štát, ktorý je z definície vlastníkom monopolu na legálne násilie. Občan môže iného občana za jeho názor sankcionovať len odmietnutím dobrovoľnej spolupráce s ním.
Nepochopenie týchto súvislostí vysvetľuje rozpoltenosť spomínanú v úvode - ľudia sú formálne za slobodu prejavu, ale nevedia ju konzistentne uplatniť. Niekedy z vlastnej zaujatosti požadujú, aby štát trestal tých, ktorých názory sa im nepáčia. Inokedy si tí istí ľudia predstavujú slobodu prejavu tak, že oni si môžu povedať čo chcú a za porušenie tejto slobody považujú, ak ostatní zmenia podľa toho svoje vzťahy k nim a bojkotujú ich. Dožadujú sa sa preto zásahu štátu, ktorý tomu má zabrániť. Toto mylne považovali za problém aj klasickí liberáli (J. S. Mill), ktorí chceli štatnou mocou chrániť jednotlivca pred takýmto neformálnym nátlakom. V konečnom dôsledku to vedie k presadzovaniu štátneho zasahovania do súkromných vzťahov, ktoré v podobe antidiskriminačnej legislatívy bujnie dodnes.
Pár príkladov konzistntného chápania slobody prejavu:
Slobodu prejavu, resp. názoru neporušuje
- ak súkromná inštitúcia neuzavrie kontrakt s osobou ktorej názory sa jej vlastníkom nepáčia** (napr. veriaca osoba neprijme do podnájmu ateistu, rasista antirasistu, súkromná politicky korektná vzdelávacia inštitúcia odstúpi od kontraktu s politicky nekorektným vedcom, firma bez nátlaku vlády prepustí zamestnanca, z ktorého sa vykľul komunista - užitočné pri diskusii o mccarthyzme).
- dokonca aj ak k zrušeniu kontraktu dôjde pod hrozbou bojkotu zákazníkov tejto inštitúcie (zmluvná sloboda sa vzťahuje na inštitúciu ako aj na jej zákazníkov).
- ak sa všetky veriace babky na dedine odmietajú baviť s jedinou neveriacou, ktorá sa tým dostáva do pozície páriju.
- ak súkromné médium odmietne propagovať názory istého typu, dokonca aj keď sú väčšinové a keď neodráža reprezentatívne názory verejnosti, ako je to napr. na Slovensku. Sloboda prejavu osoby X neznamená povinnosť iných osôb podieľať sa na propagácii názorov X.
Slobodu prejavu ale napr. porušuje
- ak vláda alebo pseudonezávislé súdy pokutujú novinárov za kritiku vlády
- ak je vydávanie nejakého média viazané na licenciu bez technického dôvodu
- ak štát cielene tlačí na médiá daňovou politikou
- ak štát médiá cenzuruje alebo naopak núti publikovať niečo, čo by samé od seba nepublikovali (s výnimkou právoplatných súdnych rozhodnutí, opravy chybnej informácie a pod.)
- ak štát toleruje násilie jednej skupiny občanov voči ľuďom s iným názorom
--------------------
* S výnimkou prípadu, keď to explicitne porušuje dobrovoľne uzavretú pracovnú zmluvu.
** Na kontrakty v štátnej sfére sa tieto princípy nemôžu vzťahovať - štát nie je človek a nemá práva a slobody.
Thursday 12 November 2009
Tuesday 22 September 2009
Fed a zaujmove skupiny okolo neho (mierne chaoticky prehlad s obmedzenymi cielmi)
1 CIEL. Cielom elaboratu je utvorit si vseobecnu predstavu o mechanizme vzniku a pretrvavavania Fedu (resp. centralnych bank (CB) vsobecne). Konkretne, popisat ako je jeho fungovanie generovane zaujmovymi skupinami v politicko-ekonomickom prepletenci USA. Nebudeme sa pustat do hodnotovych sudov a obmedzime sa len na analyzu mocenskeho posobenia tychto skupin a ich vysledku. Este konkretnejsie, obmedzime sa na posudenie, ktora z nasl. teorii A a B lepsie zodpoveda skutocnosti:
A. Existencia Fedu je vysledkom zaujmov malej vplyvnej skupinky zdruzenej okolo bankarov z Wall Street, najma GS, vedome sledujucej svoje zistne ciele, pricom drviva vacsina ostatneho obyvatelstva je nou poskodzovana, aktivne Fed nepodporuje alebo s nim len pasivne suhlasi v dosledku manipulacie. Skupinka je schopna jednostranne presadzovat svoje zaujmy vo vacsine relevantnych otazok, vykyvat so vsetkymi ostatnymi a ich zaujmy vacsinou ignorovat. Tuto teoriu nazyvame konspiracna, nakolko sa viacmenej zhoduje s obvyklym chapanim toho co konspiracna teoria je.
B. Existencia Fedu je vysledkom posobenia sirsej koalicie zaujmov zahrnajucej nielen elity, ale aj masy, pricom v ramci tejto koalicie su GS len jednou zaujmovou skupinou, hoci velmi vplyvnou (eventualne aj jednotlivo najvplyvnejsou). Podla tejto teorie ma GS svoj vplyv preto, lebo prevadzkuje system, ktory plni aj zaujmy inych skupin, a teda moc GS je na nich istym sposobom delegovana v ramci akejsi delby moci medzi jednotlivymi skupinami (ci delby koristi, ako by povedal naturalista). Kazdy zucastneny z toho nieco ma a vie co z toho ma (podrobnejsie o tom, v akom zmysle z toho nieco ma pojedname nizsie). Takuto koaliciu nebudeme pokladat za konspiraciu, uz len preto, ze tieto ciele su obvykle otvorene sledovane a politicky presadzovane a vyjadrit sa k nim v podmienkach demokracie moze hocikto, rovnako ako hocikto ma hlas ktorym ovplyvnuje vysledok.
2 CHAPANIE POJMU "ZAUJEM". Z hladiska rakuskej ekonomickej skoly su "spravne chapane zaujmy" kazdeho cloveka totozne s nastolenim nenaruseneho trhoveho hospodarstva, zarucujuceho optimalnu alokaciu zdrojov a maximalizujuceho celkovy prospech ucastnikov. Akykolvek vladny zasah (snad s vynimkou nastolenia minimalnaho statu) predstavuje zhorsenie situacie. Bez ohladu na to co si o takomto pohlade myslime, je evidentne ze realni ludia pri svojom jednani svoje zaujmy takto nechapu. Realny stav spolocnosti predstavuje intervencionizmus, v ramci ktoreho rozne skupiny ludi ziskavaju vladnym zasahom privilegia, zatial co ini su nim znevyhodneni (oproti situacii na volnom trhu). Ten isty clovek moze byt (a vacsinou aj je) vladnymi zasahmi v niektorych ohladoch zvyhodneny a v inych znevyhodneny, takze sa casto ani neda povedat ci je v celkove v pluse alebo v minuse. Prevazna vacsina ludi sa snazi zlepsit svoju situaciu ani nie tak nastolenim nenaruseneho trhu, ale zvacsenim svojich privilegii v porovnani s inymi ludmi, bez zasadnej zmeny intervencionistickeho systemu ako takeho. Preferuju svoje "nespravne chapane zaujmy" (dalej len zaujmy typu 2) pred tymi zaujmami, ktore by mali keby si vzali dosledne k srdcu teorie L. von Misesa. Dovod preco to tak je je pomerne evidentny. Privilegia ktore maju im prinasaju bezprostredny, evidentny a lahko pochopitelny prospech. Vyhody, ktore by mali na nenarusenom trhu (a o ktore su ukrateni kvoli privilegiam inych ludi) su tazsie viditelne, daju sa identifikovat len teoretickym uvazovanim, neda sa presne stanovit ich podoba a dostavili by sa len vo vzdialenejsej buducnosti. Ludia teda vacsinou preferuju intervencionistickeho vrabaca v hrsi pred rakuskym holubom na streche. Napr pracovnik odvetvia chraneneho clami preferuje istotu svojho chraneneho zamestnania pred hypotetickymi vyhodami uplne volneho obchodu, lebo skor ako by sa tieto vyhody niekedy v buducnosti dostavili, ocitol by sa on na dlazbe, po com pochopitelne netuzi. To je dovod preco 200 rokov po Ricardovi existuju aj nadalej cla, a rovnako aj vsetky ostatne privilegia. Nezalezi dokonca ani na tom, ci takyto clovek veri alebo neveri teoriam o nenarusenom trhu - aj keby im veril, jeho bezprostredne zaujmy by boli zrejme silnejsie. Velmi silny motiv k tomu dodava vaznova dilema: intervencionizmus on sam vzdanim sa svojho privilegia zrusit nemoze a jeho negativa sa prejavia tak ci tak, aj keby sa o takyto heroicky kusok pokusil. Lenze ak sa o to pokusi a vzda sa svojho privilegia, dopadnu nanho okrem vseobecnych negativ intervencionizmu navyse este negativa straty privilegia, cim si on pohorsi a system aj tak k lepsiemu nezmeni. To ho motivuje aby sa privilegia nevzdaval. A kedze podobne uvazuju aj ostatni, dava to intervencionizmu nielen obrovsku stabilitu a zotrvacnost, ale motivuje to ludi aj k jeho dalsiemu posilnovaniu.
Pre temu elaboratu je to dolezite z toho hladiska, ze pri analyze fungovania Fedu mozeme pokojne zabudnut na udajne vyhody plynuce zo zlatej meny a zrusenia Fedu a FRB. Je nanajvys pravdepodobne, ze akakolvek zaujmova skupina spojena s Fedom, okrem vylozenych idealistov, sa bude pri svojej kalkulacii zaujmov riadit partikularnymi, bezprostrednymi a v principe aj zdanlivymi bezprostrednymi vyhodami plynucimi z jeho existencie (zaujmami typu 2) a nie teoriami o tom ci Fed sposobuje hospodarsky cyklus alebo chybnu aloakciu zdrojov. Bud preto ze o nich nevie, neveri im, zdaju sa im prilis teoreticke alebo proste preto, ze bezprostredny zaujem je aj tak silnejsi. Ak podnikatelovi veriacemu rakuskej skole krachuje podnik, pravdepdobne skor zabudne na svoje zasady a prijme bailout nez aby zasadovo vysiel na mizinu. BUde sa teda spravat rovnako ako bezny stupenec intervencionizmu.
3 ZAUJMY ZA FEDOM - HISTORICKY PREHLAD. Bez ohladu na to kolko tajnych schodzok sa pred zalozenim Fedu udialo na vsetkych moznych ostrovoch sveta, faktom ostava ze on sam mohol byt zriadeny len v kongrese a tam zan museli hlasovat kongresmani zastavajuci velmi rozdielne zaujmy. Konkretne zan hlasovali demokrati, na rozdiel od republikanov prepojenych s konspiratormi z Jeckyll Island. Co znamena, ze Fed ako taky mal podporu v podstate celeho kongresu, lisili sa predstavy ako konkretne ma fungovat. Pokial sa jedna o verejnu mienku, tam pokial je zname prevladala snaha predist financnym panikam a kontrolovat "money trust", k comu mal byt Fed prostriedkom a preto ho podporovala. A co sa tyka zaujmovych skupin, za Fedom z logiky veci mali stat tieto
- bankari (ak by zakon bol pre nich vyhovujuci, co napokon bol)
- podnikatelia a kapitalisti (aby mali pristup k uverom v case bankovych panik, ktore eventualne mali byt minulostou)
- farmari (kvoli uverom z bank, federalnym uverom a inflacii) (v. r. 1916 dostali zakon o federalnych uveroch)
- progresivisticki intelektuali s velkym vplyvom na verejnu mienku, s podporou najma v strednej vrstve, snaziaci sa z principu zvacsit pravomoci statu v ekonomike
- statny aparat s tym istym zaujmom
Pasivnejsi, ale v zasade s podobnymi zaujmami mohli byt napr robotnici a odborari (tym bankove paniky tiez zrejme nevonali)
O tych ktori boli proti nemam z toho co som cital nijake informacie, ani o ich existencii.
Pri letomom pohlade to vyzera na velmi siroku koaliciu, zahrnajucu nielen vplyvnych ludi ale aj siroke masy, co vcelku zapada do teorie B. Namietka, ze chapanie vlastnych zaujmov u tychto ludi bolo mylne, moze byt pravdiva z hladiska rakuskej skoly, ale je bezpredmetna z hladiska ich chapania svojich vlastnych zaujmov v zmysle odseku 2. Lebo to, co oni chceli a o co sa snazili, vdaka Fedu skutocne aj dostali. Ze zaroven s tym dostali aj nezamyslane negativne dosledky intervencionizmu, to je trivialne, a je to tak pri akychkolvek intervencionistickych opatreniach. Je to ale ireleventne pre analyzu motivov, ktore ich viedli k podpore Fedu, lebo v ich kalkulacii tieto dosledky nefigurovali. V sulade s B a v rozpore s A je aj skutocnost, ze bankari tu nevystupuju ako jedina aktivna skupinka, ale su len jedni z mnohych
Ked sa pozrieme na situaciu neskor (napr dnes) vidime ze je v principe rovnaka, podobne su zaujmove skupiny a ich zaujmy a z logiky intervencionizmu plynie, ze ich naviazanie na system bude este silnejsie. Napr podniky budu lacne uvery potrebovat tym viac, cim viac si uz na ne zvykli v minulosti, podobne ako narkoman svoju drogu (vid GM, co je hned zaujmova skupina mimoriadnej sily a pocetnosti)
Bola tu namietka ohladom toho ze vacsina ludi je k Fedu pasivna, co je ale velke zjednodusenie. Nezamestnany cernoch na verande .... o existencii Fedu nevie, ale vie o nej politik Demokratickej strany, ktory sa uchadza o jeho hlas a ktory vie ze tento hlas ziska lahsie, ak existuje institucia ako Fed. Podporuje teda existenciu Fedu a vdaka nemu ziskava hlas cernocha, ktory zase ziska svoje socialne davky vdaka tomu, ze Fed stedro "financuje" federalny deficit. Politik je len sprostredkovatel, ktory podporu cernocha nasmeruje k podpore Fedu a zoberie proviziu. A podpora milionov takychto cernochov sa prejavi v politickej sile ktoru Fed ma. Analogicky argument plati o GM-like odboraroch, zamestnancoch, dochodcoch, spotrebiteloch a platcoch hypotek dozadujucich sa nizkych urokov, veriteloch, statnych zamestnancoch atd atd...toto dohromady vytvara zaujmovy blok takej sily a takej sirky, ze Fed je takmer neodstranitelny. Nie vdaka sikovnosti konspiratorov ale vdaka tomu, ze jeho zrusenie by poskodilo velmi silne bezprostredne zaujmy velmi sirokej skupiny ludi, istym sposobom vlastne takmer kazdeho. Podporuju ho preto nielen konspirativne elity, podporuju ho (hoci nepriamo) aj masy, ktore z neho tiez tazia (v zmysle odseku 2). Preto sa v tejto analyze ani nemozeme obmedzit len na tych co vedia ako Fed funguje, lebo do hry vstupuju masy takych ktorym je jedno ako funguje alebo o nom ani nevedia, hlavne ze im splna ich kratkodobe ciele. Toto teoria A neobsahuje, pretoze sa zameriava len na jednu lahko viditelnu zaujmovu skupinu a nie na cele pozadie. Jedini, ktori su proti systemu su ti, co na vec nepozeraju z hladiska zaujmov typu 2, ale z hladiska cisteho idealizmu, lenze v demokratickej intervencionistickej politike su takito ludia marginalni.
4 KOMU TO NAKONIEC PROSPELO NAJVIAC. To nie je pre temu elaboratu velmi podstatne ale je to aj tak zaujimave. Ak plati A, malo to najviac prospiet bankarom. Neviem ale ako by sa to dalo skumat, najlepsie asi tak ze porovname pomer HDP pripadajuci na bankovnictvo pred r. 1913 a dnes. Tieto cisla nepoznam. Ked sa obmedzim len na subjektivny dojem, neviem ci si bankari ako taki zasadne polepsili, co sa tyka celkoveho vplyvu, moci a bohatstva. Napr. nevidim nikoho kto by sa dnes mohol rovnat J.P.Morganovi, a vplyv money trust ako taky bol aj vtedy obrovsky. Kto si ale zjavne polepsil uplne principialne su progresivisti (t.j. etatisti) kedze miera statneho prerozdelovania v pomere k HDP vzrastla 3-4 nasobne (nehovoriac o absolutnom naraste), k comu Fed prispel velmi vydatne. Kto chce moze to povazovat za hint, aky najvplyvnejsi zaujem je za Fedom.
5 DODATOCNE NESUVISLE POZNAMKY
KONSPIRACIA Pod pojem konspiracia nezahrnam bezne lobovanie nejake zaujmovej skupiny a jej handrkovanie sa s inymi skupinami. Zahrnam tam len take aktivity, ktore spadaju pod pojem konspiracna teoria (definovany v zmysle wikipedie). Cize napr. ani konsenzus medzi relativne sirokymi zaujmovymi skupinami ohladom nejakeho ciela nenazyvam konspiraciou.
ZODPOVEDNOST GS A ICH ZBESILE SKUTKY: Ked uvazujem co zle vseobecne prisit GS v ramci teorie A, ak skutocne riadia Fed podla svojho, napadaju ma 2 veci: Kriza a spekulacie v dosledku odstranenia regulacii.
Kriza je podla klasikov dosledkom znizovania urokovej miery, otazka je teda do akej miery za to GS zodpovedaju. Tvrdim ze ich zozpovednost je mala. Preco ? Lebo znizovanie urokovej miery je cielom vsetkych centralnych bank sveta az po hranicu ked zacnu rast spotrebitelske ceny (ktorym oni hovoria inflacia, ale my rakusania vieme svoje :-) ) nad uroven "spravnej" inflacie, pricom takato politika je vseobecne schvalovana a podporovana vsetkymi moznymi zaujmovymi skupinami a v ziadnom pripade ju nezrezirovali len GS samotni na svoju vlastnu zodpovednost. Staci si spomenut, kto sa na nizke urokove sadzby pocas boomu stazoval okrem rakusanov? Neviem o nikom, vsetci to podporovali. Opat to teda nasvedcuje ze zopovednost je ovela sirsia.
Skor by sa im dali vycitat spekulacie, avsak tie su prave zakonitym dosledkom pumpovania inflacnych penazi do ekonomiky. Ak je nejaky druh lumparne vyhodny a statom schvaleny, zarucene sa najde niekto kto ho urobi (ak nie GS tak hocikto iny). To nieco vypoveda o moralnom profile dotycneho, nas by ale z praktickeho hladiska malo skor zaujimat ako vzikla situacia vdaka ktorej je to vyhodne, lebo moralny profil dotycneho lumpa neovplyvnime, ale to ci sa mu lumparen vyplati/nevyplati, to ovplyvnit v principe mozeme a je to realne jediny mozny sposob ako lumparni zabranit. A to nas zase vedie k povodnej otazke, kto nesie zodpovednost za nizke uroky.
Co sa tyka rusenia regulacii ako takeho, kedze podla rakuskej teorie zavedenie regulacie situaciu nezlepsi, povedal by som ze zrusenie regulacie by ju teda aspon nemalo zhorsit, tak neviem ci im prave toto treba vycitat.
LOBING: Martinova teoria lobingu (ak je to ta ista o ktorej aj ja viem a teda ju spravne chapem) je spravna, akurat nepopisuje tento pripad. Totiz ona predpoklada, ze ludia sa proti privilegiu danej zaujmovej skupiny neaktivizuju, lebo im sposobuje len malu skodu a nestoji im to zato. To dobre popisuje napr. pretrvavanie telekomunikacnych monopolov. Ale Fed je komplikovanejsi pripad, lebo tu su aj kvazivyhody ktore ma bezny smrtelnik z jeho existencie a prave tie davaju ludom (resp ich zastupcom) aj pozitivnu motivaciu zachovat ho. Navyse z logiky veci plynie ze ak uz by niekto dosiel k nazoru ze Fed je skodna, tak ho nebude vnimat ako malu skodnu, ale ako velku skodnu a to zvacsi pravdepodobnost ze sa proti nemu zaktivizuje. Nevidim nikoho kto by mal dojem ze Fed je sice skodlivy, ale iba trocha. To snad staci na zdovodnenie, ze tu sa tato teoria neda pouzit. Ludia sa proti Fedu neaktivizuju, lebo ho pokladaju za v zasade pozitivny, a nie preto ze by ho pokladali za negativny, ale iba trocha a preto by im to nestalo zato. A prave to pozitivne vnimanie je dolezite pre rozlisovanie medzi A a B.
NELINEARITY: Ludia standardne sleduju svoje zaujmy o.i. dohodami s inymi, v skupinkach, teda svojim sposobom konspiruju (pozn.: nielen bohati). Existuju vsak tiez ine skupinky, ktore robia to iste, ale s inymi cielmi. Vysledkom je, ze kazda skupinka jedna v meniacich sa podmienkach a je vystavena vplyvom s ktorymi neratala alebo ktore nedokaze zmenit. Niekdy to jej snahy zmari uplne, niekedy sa napriek tomu podaria, ale najcastejsi pripad je ten, ze podobu vysledku sice ovplyvni, ale ten sa predsa len vyrazne lisi od toho o co dana skupinka snazila. Ked sa na takyto vysledok pozrie konspirativne zmyslajuci analytik a polozi si otazku kto za tym je a co tym sleduje, uz samotnou formulaciou otazky sa pravdepodobne odsudzuje k tomu ze nic nepochopi alebo to pochopi skreslene. Vysledok totiz nezodpoveda jednoducho kauzalne jednemu zameru, ale je vyslednicou mnohych zamerov navzajom vselijako interagujucich. Asi najnazornejsim prikladom je vznik 1. sv. vojny. Kto to planoval, s akym cielom a aky prospech tym sledoval? Odpoved je, ze tak, ako sa to nakoniec vyvrbilo to neplanoval nikto, a nikomu z tych co to vyraznejsie ovplyvnili to nakoniec ani neprinieslo prospech. Naopak, prospech to prinieslo tym, co sa na zrezirovani tychto udalosti nijako nepodielali (napr. bolsevici). Konspirativny pristup by bol pri interpretacii tejto udalosti uplne neplodny. Preto je rozumne k analyze akejkolvek komplexnejsej udalosti pristupovat bez predsudku, ze je za tym jeden dominantny zamer a pozriet sa radsej na vsetky tie skupinky, ktore to mohli a chceli ovplyvnit a na analyzu, ako sa mohol konecny vysledok pozliepat ako vyslednica ich usilia. Ked tuto metodu pouzijeme napr. na Fed, mam dojem, ze dojdeme k celkom racionalnym a faktami podlozenym interpretaciam ohladom jeho fungovania. Vysvetlime, preco je tak dobre mocensky zabetonovany a nemusime sa uchylovat k nepresvedcivemu predpokladu ze drviva vacsina ludi su oklamani, zmanipulovani, pasivni a nevedomi si svojich zaujmov. Popis potom zahrnie aj fakty svedciace o opaku ktore do konspiracnej teorie nepasuju.
A. Existencia Fedu je vysledkom zaujmov malej vplyvnej skupinky zdruzenej okolo bankarov z Wall Street, najma GS, vedome sledujucej svoje zistne ciele, pricom drviva vacsina ostatneho obyvatelstva je nou poskodzovana, aktivne Fed nepodporuje alebo s nim len pasivne suhlasi v dosledku manipulacie. Skupinka je schopna jednostranne presadzovat svoje zaujmy vo vacsine relevantnych otazok, vykyvat so vsetkymi ostatnymi a ich zaujmy vacsinou ignorovat. Tuto teoriu nazyvame konspiracna, nakolko sa viacmenej zhoduje s obvyklym chapanim toho co konspiracna teoria je.
B. Existencia Fedu je vysledkom posobenia sirsej koalicie zaujmov zahrnajucej nielen elity, ale aj masy, pricom v ramci tejto koalicie su GS len jednou zaujmovou skupinou, hoci velmi vplyvnou (eventualne aj jednotlivo najvplyvnejsou). Podla tejto teorie ma GS svoj vplyv preto, lebo prevadzkuje system, ktory plni aj zaujmy inych skupin, a teda moc GS je na nich istym sposobom delegovana v ramci akejsi delby moci medzi jednotlivymi skupinami (ci delby koristi, ako by povedal naturalista). Kazdy zucastneny z toho nieco ma a vie co z toho ma (podrobnejsie o tom, v akom zmysle z toho nieco ma pojedname nizsie). Takuto koaliciu nebudeme pokladat za konspiraciu, uz len preto, ze tieto ciele su obvykle otvorene sledovane a politicky presadzovane a vyjadrit sa k nim v podmienkach demokracie moze hocikto, rovnako ako hocikto ma hlas ktorym ovplyvnuje vysledok.
2 CHAPANIE POJMU "ZAUJEM". Z hladiska rakuskej ekonomickej skoly su "spravne chapane zaujmy" kazdeho cloveka totozne s nastolenim nenaruseneho trhoveho hospodarstva, zarucujuceho optimalnu alokaciu zdrojov a maximalizujuceho celkovy prospech ucastnikov. Akykolvek vladny zasah (snad s vynimkou nastolenia minimalnaho statu) predstavuje zhorsenie situacie. Bez ohladu na to co si o takomto pohlade myslime, je evidentne ze realni ludia pri svojom jednani svoje zaujmy takto nechapu. Realny stav spolocnosti predstavuje intervencionizmus, v ramci ktoreho rozne skupiny ludi ziskavaju vladnym zasahom privilegia, zatial co ini su nim znevyhodneni (oproti situacii na volnom trhu). Ten isty clovek moze byt (a vacsinou aj je) vladnymi zasahmi v niektorych ohladoch zvyhodneny a v inych znevyhodneny, takze sa casto ani neda povedat ci je v celkove v pluse alebo v minuse. Prevazna vacsina ludi sa snazi zlepsit svoju situaciu ani nie tak nastolenim nenaruseneho trhu, ale zvacsenim svojich privilegii v porovnani s inymi ludmi, bez zasadnej zmeny intervencionistickeho systemu ako takeho. Preferuju svoje "nespravne chapane zaujmy" (dalej len zaujmy typu 2) pred tymi zaujmami, ktore by mali keby si vzali dosledne k srdcu teorie L. von Misesa. Dovod preco to tak je je pomerne evidentny. Privilegia ktore maju im prinasaju bezprostredny, evidentny a lahko pochopitelny prospech. Vyhody, ktore by mali na nenarusenom trhu (a o ktore su ukrateni kvoli privilegiam inych ludi) su tazsie viditelne, daju sa identifikovat len teoretickym uvazovanim, neda sa presne stanovit ich podoba a dostavili by sa len vo vzdialenejsej buducnosti. Ludia teda vacsinou preferuju intervencionistickeho vrabaca v hrsi pred rakuskym holubom na streche. Napr pracovnik odvetvia chraneneho clami preferuje istotu svojho chraneneho zamestnania pred hypotetickymi vyhodami uplne volneho obchodu, lebo skor ako by sa tieto vyhody niekedy v buducnosti dostavili, ocitol by sa on na dlazbe, po com pochopitelne netuzi. To je dovod preco 200 rokov po Ricardovi existuju aj nadalej cla, a rovnako aj vsetky ostatne privilegia. Nezalezi dokonca ani na tom, ci takyto clovek veri alebo neveri teoriam o nenarusenom trhu - aj keby im veril, jeho bezprostredne zaujmy by boli zrejme silnejsie. Velmi silny motiv k tomu dodava vaznova dilema: intervencionizmus on sam vzdanim sa svojho privilegia zrusit nemoze a jeho negativa sa prejavia tak ci tak, aj keby sa o takyto heroicky kusok pokusil. Lenze ak sa o to pokusi a vzda sa svojho privilegia, dopadnu nanho okrem vseobecnych negativ intervencionizmu navyse este negativa straty privilegia, cim si on pohorsi a system aj tak k lepsiemu nezmeni. To ho motivuje aby sa privilegia nevzdaval. A kedze podobne uvazuju aj ostatni, dava to intervencionizmu nielen obrovsku stabilitu a zotrvacnost, ale motivuje to ludi aj k jeho dalsiemu posilnovaniu.
Pre temu elaboratu je to dolezite z toho hladiska, ze pri analyze fungovania Fedu mozeme pokojne zabudnut na udajne vyhody plynuce zo zlatej meny a zrusenia Fedu a FRB. Je nanajvys pravdepodobne, ze akakolvek zaujmova skupina spojena s Fedom, okrem vylozenych idealistov, sa bude pri svojej kalkulacii zaujmov riadit partikularnymi, bezprostrednymi a v principe aj zdanlivymi bezprostrednymi vyhodami plynucimi z jeho existencie (zaujmami typu 2) a nie teoriami o tom ci Fed sposobuje hospodarsky cyklus alebo chybnu aloakciu zdrojov. Bud preto ze o nich nevie, neveri im, zdaju sa im prilis teoreticke alebo proste preto, ze bezprostredny zaujem je aj tak silnejsi. Ak podnikatelovi veriacemu rakuskej skole krachuje podnik, pravdepdobne skor zabudne na svoje zasady a prijme bailout nez aby zasadovo vysiel na mizinu. BUde sa teda spravat rovnako ako bezny stupenec intervencionizmu.
3 ZAUJMY ZA FEDOM - HISTORICKY PREHLAD. Bez ohladu na to kolko tajnych schodzok sa pred zalozenim Fedu udialo na vsetkych moznych ostrovoch sveta, faktom ostava ze on sam mohol byt zriadeny len v kongrese a tam zan museli hlasovat kongresmani zastavajuci velmi rozdielne zaujmy. Konkretne zan hlasovali demokrati, na rozdiel od republikanov prepojenych s konspiratormi z Jeckyll Island. Co znamena, ze Fed ako taky mal podporu v podstate celeho kongresu, lisili sa predstavy ako konkretne ma fungovat. Pokial sa jedna o verejnu mienku, tam pokial je zname prevladala snaha predist financnym panikam a kontrolovat "money trust", k comu mal byt Fed prostriedkom a preto ho podporovala. A co sa tyka zaujmovych skupin, za Fedom z logiky veci mali stat tieto
- bankari (ak by zakon bol pre nich vyhovujuci, co napokon bol)
- podnikatelia a kapitalisti (aby mali pristup k uverom v case bankovych panik, ktore eventualne mali byt minulostou)
- farmari (kvoli uverom z bank, federalnym uverom a inflacii) (v. r. 1916 dostali zakon o federalnych uveroch)
- progresivisticki intelektuali s velkym vplyvom na verejnu mienku, s podporou najma v strednej vrstve, snaziaci sa z principu zvacsit pravomoci statu v ekonomike
- statny aparat s tym istym zaujmom
Pasivnejsi, ale v zasade s podobnymi zaujmami mohli byt napr robotnici a odborari (tym bankove paniky tiez zrejme nevonali)
O tych ktori boli proti nemam z toho co som cital nijake informacie, ani o ich existencii.
Pri letomom pohlade to vyzera na velmi siroku koaliciu, zahrnajucu nielen vplyvnych ludi ale aj siroke masy, co vcelku zapada do teorie B. Namietka, ze chapanie vlastnych zaujmov u tychto ludi bolo mylne, moze byt pravdiva z hladiska rakuskej skoly, ale je bezpredmetna z hladiska ich chapania svojich vlastnych zaujmov v zmysle odseku 2. Lebo to, co oni chceli a o co sa snazili, vdaka Fedu skutocne aj dostali. Ze zaroven s tym dostali aj nezamyslane negativne dosledky intervencionizmu, to je trivialne, a je to tak pri akychkolvek intervencionistickych opatreniach. Je to ale ireleventne pre analyzu motivov, ktore ich viedli k podpore Fedu, lebo v ich kalkulacii tieto dosledky nefigurovali. V sulade s B a v rozpore s A je aj skutocnost, ze bankari tu nevystupuju ako jedina aktivna skupinka, ale su len jedni z mnohych
Ked sa pozrieme na situaciu neskor (napr dnes) vidime ze je v principe rovnaka, podobne su zaujmove skupiny a ich zaujmy a z logiky intervencionizmu plynie, ze ich naviazanie na system bude este silnejsie. Napr podniky budu lacne uvery potrebovat tym viac, cim viac si uz na ne zvykli v minulosti, podobne ako narkoman svoju drogu (vid GM, co je hned zaujmova skupina mimoriadnej sily a pocetnosti)
Bola tu namietka ohladom toho ze vacsina ludi je k Fedu pasivna, co je ale velke zjednodusenie. Nezamestnany cernoch na verande .... o existencii Fedu nevie, ale vie o nej politik Demokratickej strany, ktory sa uchadza o jeho hlas a ktory vie ze tento hlas ziska lahsie, ak existuje institucia ako Fed. Podporuje teda existenciu Fedu a vdaka nemu ziskava hlas cernocha, ktory zase ziska svoje socialne davky vdaka tomu, ze Fed stedro "financuje" federalny deficit. Politik je len sprostredkovatel, ktory podporu cernocha nasmeruje k podpore Fedu a zoberie proviziu. A podpora milionov takychto cernochov sa prejavi v politickej sile ktoru Fed ma. Analogicky argument plati o GM-like odboraroch, zamestnancoch, dochodcoch, spotrebiteloch a platcoch hypotek dozadujucich sa nizkych urokov, veriteloch, statnych zamestnancoch atd atd...toto dohromady vytvara zaujmovy blok takej sily a takej sirky, ze Fed je takmer neodstranitelny. Nie vdaka sikovnosti konspiratorov ale vdaka tomu, ze jeho zrusenie by poskodilo velmi silne bezprostredne zaujmy velmi sirokej skupiny ludi, istym sposobom vlastne takmer kazdeho. Podporuju ho preto nielen konspirativne elity, podporuju ho (hoci nepriamo) aj masy, ktore z neho tiez tazia (v zmysle odseku 2). Preto sa v tejto analyze ani nemozeme obmedzit len na tych co vedia ako Fed funguje, lebo do hry vstupuju masy takych ktorym je jedno ako funguje alebo o nom ani nevedia, hlavne ze im splna ich kratkodobe ciele. Toto teoria A neobsahuje, pretoze sa zameriava len na jednu lahko viditelnu zaujmovu skupinu a nie na cele pozadie. Jedini, ktori su proti systemu su ti, co na vec nepozeraju z hladiska zaujmov typu 2, ale z hladiska cisteho idealizmu, lenze v demokratickej intervencionistickej politike su takito ludia marginalni.
4 KOMU TO NAKONIEC PROSPELO NAJVIAC. To nie je pre temu elaboratu velmi podstatne ale je to aj tak zaujimave. Ak plati A, malo to najviac prospiet bankarom. Neviem ale ako by sa to dalo skumat, najlepsie asi tak ze porovname pomer HDP pripadajuci na bankovnictvo pred r. 1913 a dnes. Tieto cisla nepoznam. Ked sa obmedzim len na subjektivny dojem, neviem ci si bankari ako taki zasadne polepsili, co sa tyka celkoveho vplyvu, moci a bohatstva. Napr. nevidim nikoho kto by sa dnes mohol rovnat J.P.Morganovi, a vplyv money trust ako taky bol aj vtedy obrovsky. Kto si ale zjavne polepsil uplne principialne su progresivisti (t.j. etatisti) kedze miera statneho prerozdelovania v pomere k HDP vzrastla 3-4 nasobne (nehovoriac o absolutnom naraste), k comu Fed prispel velmi vydatne. Kto chce moze to povazovat za hint, aky najvplyvnejsi zaujem je za Fedom.
5 DODATOCNE NESUVISLE POZNAMKY
KONSPIRACIA Pod pojem konspiracia nezahrnam bezne lobovanie nejake zaujmovej skupiny a jej handrkovanie sa s inymi skupinami. Zahrnam tam len take aktivity, ktore spadaju pod pojem konspiracna teoria (definovany v zmysle wikipedie). Cize napr. ani konsenzus medzi relativne sirokymi zaujmovymi skupinami ohladom nejakeho ciela nenazyvam konspiraciou.
ZODPOVEDNOST GS A ICH ZBESILE SKUTKY: Ked uvazujem co zle vseobecne prisit GS v ramci teorie A, ak skutocne riadia Fed podla svojho, napadaju ma 2 veci: Kriza a spekulacie v dosledku odstranenia regulacii.
Kriza je podla klasikov dosledkom znizovania urokovej miery, otazka je teda do akej miery za to GS zodpovedaju. Tvrdim ze ich zozpovednost je mala. Preco ? Lebo znizovanie urokovej miery je cielom vsetkych centralnych bank sveta az po hranicu ked zacnu rast spotrebitelske ceny (ktorym oni hovoria inflacia, ale my rakusania vieme svoje :-) ) nad uroven "spravnej" inflacie, pricom takato politika je vseobecne schvalovana a podporovana vsetkymi moznymi zaujmovymi skupinami a v ziadnom pripade ju nezrezirovali len GS samotni na svoju vlastnu zodpovednost. Staci si spomenut, kto sa na nizke urokove sadzby pocas boomu stazoval okrem rakusanov? Neviem o nikom, vsetci to podporovali. Opat to teda nasvedcuje ze zopovednost je ovela sirsia.
Skor by sa im dali vycitat spekulacie, avsak tie su prave zakonitym dosledkom pumpovania inflacnych penazi do ekonomiky. Ak je nejaky druh lumparne vyhodny a statom schvaleny, zarucene sa najde niekto kto ho urobi (ak nie GS tak hocikto iny). To nieco vypoveda o moralnom profile dotycneho, nas by ale z praktickeho hladiska malo skor zaujimat ako vzikla situacia vdaka ktorej je to vyhodne, lebo moralny profil dotycneho lumpa neovplyvnime, ale to ci sa mu lumparen vyplati/nevyplati, to ovplyvnit v principe mozeme a je to realne jediny mozny sposob ako lumparni zabranit. A to nas zase vedie k povodnej otazke, kto nesie zodpovednost za nizke uroky.
Co sa tyka rusenia regulacii ako takeho, kedze podla rakuskej teorie zavedenie regulacie situaciu nezlepsi, povedal by som ze zrusenie regulacie by ju teda aspon nemalo zhorsit, tak neviem ci im prave toto treba vycitat.
LOBING: Martinova teoria lobingu (ak je to ta ista o ktorej aj ja viem a teda ju spravne chapem) je spravna, akurat nepopisuje tento pripad. Totiz ona predpoklada, ze ludia sa proti privilegiu danej zaujmovej skupiny neaktivizuju, lebo im sposobuje len malu skodu a nestoji im to zato. To dobre popisuje napr. pretrvavanie telekomunikacnych monopolov. Ale Fed je komplikovanejsi pripad, lebo tu su aj kvazivyhody ktore ma bezny smrtelnik z jeho existencie a prave tie davaju ludom (resp ich zastupcom) aj pozitivnu motivaciu zachovat ho. Navyse z logiky veci plynie ze ak uz by niekto dosiel k nazoru ze Fed je skodna, tak ho nebude vnimat ako malu skodnu, ale ako velku skodnu a to zvacsi pravdepodobnost ze sa proti nemu zaktivizuje. Nevidim nikoho kto by mal dojem ze Fed je sice skodlivy, ale iba trocha. To snad staci na zdovodnenie, ze tu sa tato teoria neda pouzit. Ludia sa proti Fedu neaktivizuju, lebo ho pokladaju za v zasade pozitivny, a nie preto ze by ho pokladali za negativny, ale iba trocha a preto by im to nestalo zato. A prave to pozitivne vnimanie je dolezite pre rozlisovanie medzi A a B.
NELINEARITY: Ludia standardne sleduju svoje zaujmy o.i. dohodami s inymi, v skupinkach, teda svojim sposobom konspiruju (pozn.: nielen bohati). Existuju vsak tiez ine skupinky, ktore robia to iste, ale s inymi cielmi. Vysledkom je, ze kazda skupinka jedna v meniacich sa podmienkach a je vystavena vplyvom s ktorymi neratala alebo ktore nedokaze zmenit. Niekdy to jej snahy zmari uplne, niekedy sa napriek tomu podaria, ale najcastejsi pripad je ten, ze podobu vysledku sice ovplyvni, ale ten sa predsa len vyrazne lisi od toho o co dana skupinka snazila. Ked sa na takyto vysledok pozrie konspirativne zmyslajuci analytik a polozi si otazku kto za tym je a co tym sleduje, uz samotnou formulaciou otazky sa pravdepodobne odsudzuje k tomu ze nic nepochopi alebo to pochopi skreslene. Vysledok totiz nezodpoveda jednoducho kauzalne jednemu zameru, ale je vyslednicou mnohych zamerov navzajom vselijako interagujucich. Asi najnazornejsim prikladom je vznik 1. sv. vojny. Kto to planoval, s akym cielom a aky prospech tym sledoval? Odpoved je, ze tak, ako sa to nakoniec vyvrbilo to neplanoval nikto, a nikomu z tych co to vyraznejsie ovplyvnili to nakoniec ani neprinieslo prospech. Naopak, prospech to prinieslo tym, co sa na zrezirovani tychto udalosti nijako nepodielali (napr. bolsevici). Konspirativny pristup by bol pri interpretacii tejto udalosti uplne neplodny. Preto je rozumne k analyze akejkolvek komplexnejsej udalosti pristupovat bez predsudku, ze je za tym jeden dominantny zamer a pozriet sa radsej na vsetky tie skupinky, ktore to mohli a chceli ovplyvnit a na analyzu, ako sa mohol konecny vysledok pozliepat ako vyslednica ich usilia. Ked tuto metodu pouzijeme napr. na Fed, mam dojem, ze dojdeme k celkom racionalnym a faktami podlozenym interpretaciam ohladom jeho fungovania. Vysvetlime, preco je tak dobre mocensky zabetonovany a nemusime sa uchylovat k nepresvedcivemu predpokladu ze drviva vacsina ludi su oklamani, zmanipulovani, pasivni a nevedomi si svojich zaujmov. Popis potom zahrnie aj fakty svedciace o opaku ktore do konspiracnej teorie nepasuju.
Wednesday 22 July 2009
"Plánovaním za lepšie zajtrajšky" – Poučme sa z histórie: Herbert Hoover
Herbert Hoover, který byl americkým prezidentem celá 20. léta dokazoval, že je zastáncem silného státu v ekonomice. Za prezidenta Hardinga působil jako ministr obchodu a stal se předním obhájcem veřejných prací. Hoover z pozice své funkce také tyto politiky podporoval, věřil, že stát musí zasahovat a hospodářské krize léčit, vyslovoval se pro silnou roli odborů, které mají usilovat o vysoké mzdy, což má být lékem proti krizi – domníval se, že „staré ekonomii“ odzvonilo a že má recept „nové ekonomie“ na boj s nezaměstnaností. Vůbec nerozuměl koordinačním schopnostem trhu a harmonii zájmů, která na trhu vládne, což dokazuje jeho projev z 5. prosince 1929, ve kterém si pochvaloval nové provázání soukromého a státního sektoru a jejich společný postup proti hospodářským potížím spočívajícím ve snižování mezd: „Jedná se o něco zcela odlišného od arbitrárního chování, kdy každý usiloval jen o zničení druhého, což bylo typické pro dobu před nějakými třiceti či čtyřiceti lety.“
Výsledky tohoto dobrovolného boje s depresí byly dnes jen těžko představitelné věci. Henry Ford např. jako projev vlastenectví demonstrativně zvýšil mzdy. Hoover začal zvyšovat výdaje na veřejné práce, zvýšil dotace do zemědělství prostřednictvím FFB (Federal Farm Board). Snahou bylo udržet ceny na vysoké úrovni. Prostředkem měl být například výkup zemědělských surovin počínaje bramborami přes vajíčka, až k tabáku, a konče drůbeží. Výsledkem samozřejmě bylo, že se vytvořily ohromné zásoby, které byly drženy mimo trh. Ceny ale nevzrostly, jak si úředníci představovali, protože dovoz jejich nárůstu zabránil. Podpory zemědělcům jen dále přispěly k další výrobě a vytvořily další tlak na pokles cen. Programy „podpory“ zemědělství nakonec skončily tak, že nahromaděné zásoby byly se ztrátou prodány. Ztráta pouze z prodeje bavlny a obilí, jež byly považovány za „nejcitlivější“ komodity, činila na konci Hooverovy vlády 300 milionů dolarů a dalších 85 milionů bušlů obilí bylo „zdarma“ předáno Červenému kříži. Co se týče zahraničního obchodu, prosadil Hoover jako jeden ze svých prvních velkých počinů na postu prezidenta Smooth-Hawleyho sazebník, který zaváděl omezení zahraničního obchodu prostřednictvím nejvyšších cel v historii USA. K udržení vysokých mezd a cen provedl Hoover další krok. Omezil dramaticky imigraci. Během pár měsíců na konci roku 1930 snížil počet imigrantů z Evropy o 90 %.99 Vše bylo doprovázeno státní propagandou, která se snažila přemluvit mladé lidi, aby se vrátili do škol o opustili trh práce. Dalším krokem byl útok na burzu, která sice nepatřila do federální jurisdikce, ale burza byla považována za hlavního nepřítele lidu. Hoover se mylně domníval, že dochází k poklesu cen proto, že jsou umožněny tzv. krátké prodeje, a tak lednu 1930 předložil zákon, který tento běžný způsob obchodu zakazoval a měl tak působit na vzrůst cen akcií. Nic takového se ale nestalo a ani stát nemohlo. „Nová ekonomie“ Herberta Hoovera byla snůškou nesmyslů a hloupostí. Násilně přesměrovala část zdrojů na nesmyslné projekty s cílem zvýšit mzdy a ceny. Omezovala množství lidí, kteří produkovali hodnoty. To vše mohlo vést pouze k většímu hospodářskému úpadku. Porovnaj
Ve svém projevu v prosinci 1930 Hoover pyšně poukazoval na skutečnost, že během jeho vlády neklesají mzdy, že ceny obilí jsou díky FFB o 30 % vyšší než v Kanadě a ceny vlny o 80 % vyšší než v Dánsku. Co je tak skvělého na tom, že kvůli paternalistické politice vlády musejí Američané trpět vysokými cenami zboží, které by mohli koupit někde jinde o 80 % levněji, chápal snad jen prezident Hoover. Výroba prudce klesala, ovšem – jak předvídá rakouská teorie hospodářského cyklu – více byla postižena výroba produktů vyšších řádů, méně byla zasažena výroba spotřebitelských statků. (Mezi lety 1929 a 1931 klesl index trvanlivého zboží o více než 50 %, výroba netrvanlivých statků klesla o méně než 20 %, výroba oceli poklesla o téměř 80 %. Tržby v maloobchodě poklesly oproti tomu jen o 25 %.) Měnová politika byla stále inflační (FED se snažil zvyšovat tu část nabídky peněz, kterou měl pod kontrolou. Např. diskontní sazba klesala během roku 1930 z 4,5 % na 2 % a v polovině roku 1931 na 1,5 %. Poté došlo k jejímu zvýšení na konci roku 1931 na 3,5 %). Lidé ale ztráceli důvěru v bankovní systém a vybírali své účty. Podniky krachovaly. Bankovní rezervy dramaticky klesaly. Navzdory stálé snaze FEDu provádět inflaci začal statistik z Federální rezervní banky v New Yorku Carl Snyder v dubnu 1931 organizovat petici ekonomů za provádění politiky levných peněz.
Hayek v této souvislosti poznamenává: „Zdá se být zcela jisté, že vše se jenom zhorší, když se budeme snažit léčit symptomy deflace a zároveň budeme dělat vše pro to, abychom pomocí vztyčování překážek obchodu a ostatními státními zásahy zvětšili stupeň, v jakém se ekonomika nepřizpůsobuje potřebám trhu. Navíc.... bojovat proti depresi vynucenou úvěrovou expanzí znamená pokoušet se léčit zlo pomocí stejných prostředků, kterými bylo způsobeno.“ Navzdory zvláštní ekonomické logice této petice se pod ni podepsali prominentní ekonomové.
Ceny klesaly tím více, čím více lidé ztráceli důvěru v bankovní systém. Velké podniky však do konce roku 1931 nesnižovaly mzdy. Uprostřed největší hospodářské krize tedy rostly reálné mzdy. John M. Keynes chválil tuto politiku vysokých mezd a zároveň označoval inflační politiku FEDu za uspokojivou.
Nezaměstnanost byla ovšem obrovská a ti, co nepracovali, živořili mnohdy na hranici hladu. Nová pracovní místa se ale nevytvářela, protože vysoké mzdy nikdo nemohl v době krize zaplatit. V roce 1931 obtěžkala federální vláda ekonomiku největším rozpočtovým deficitem v historii Spojených států ve výši 2,2 mld. dolarů. Vláda zahájila také ohromné přerozdělovací projekty, které se postaraly o prudký nárůst výdajů (1,3 mld. dolarů v roce 1931). Hoover si navzdory všem svým ústupkům zachoval jistou mez, kterou nikdy nepřestoupil. To se ukázalo např. při pokusu o násilnou kartelizaci amerického průmyslu, kterou navrhl Gerard Swope, šéf General Electric, v podobě tzv. „Swopova plánu“. Státem vytvořené a podporované kartely měla řídit federální vláda a pomocí nich stabilizovat (tj. zvyšovat) ceny a stabilizovat (tj. omezit) výrobu. Zároveň měla předepisovat tzv. přípustné obchodní praktiky. Jednalo se o plán, který Hoover označil za fašistický, přestože jej většinovým souhlasem doporučilo i americké ministerstvo obchodu. Nebezpečí ekonomické fašizace bylo zažehnáno, ale netrvalo dlouho a Rooseveltova NRA (National Recovery Administration) tohoto cíle dosáhla v mnohem větším měřítku. Ještě předtím ale tyto praktiky začaly uskutečňovat jednotlivé státy. Oklahomský guvernér „Alafa Bill“ Murray například nařídil uzavření podniků těžících ropu do doby, než cena ropy vzroste na „minimální spravedlivou cenu“, tj. do výše jednoho dolaru za barel. Když se podniky odmítaly podřídit, vyslal k vynucení tohoto nařízení Národní gardu. K podobným opatřením následně sáhl i Texas. Některé další státy ve stejném duchu uzákonily limity těžby v rámci tzv. konzervačních zákonů.
Zákon o státním rozpočtu z roku 1932 představoval jeden z největších nárůstů daní schválených ve Spojených státech v době míru. Obnovila se řada válečných daní, objevily se prodejní daně z benzínu, pneumatik, automobilů, elektrické energie, šperků apod., vznikly nové daně z bankovních šeků, převodu obligací, telefonního, telegrafního a radiového spojení, osobní daně z příjmu vzrostly z 1,5 % – 5 % na 4 % – 8 %, daňové přirážky vzrostly z maximální výše 25 % na 63 %, darovací daň byla obnovena a zvýšena na 33,3 % atd. Zároveň si Hoover ovšem pomalu postupně uvědomoval, že program veřejných prací, kterého se tolik zastával a který od počátku deprese téměř zdvojnásobil množství budovaných federálních staveb, nepřináší ovoce v podobě snižování nezaměstnanosti a stojí velké prostředky. Proto postupně od těchto programů upouštěl. Důležitou částí Hooverova programu bylo založení RFC (Reconstruction Finance Corporation), která měla používat státních fondů k poskytování úvěrů bankám, průmyslu, zemědělství a místním vládám. Během roku 1932 poskytla RFC celkové úvěry ve výši 2,3 mld. dolarů. Přibližně polovina byla poskytnuta bankám, 17 % železnicím a 9 % zemědělství. Hoover dále zavedl první federální program podpor – Emergency Relief and Construction Act, který byl schválen v červenci 1932. Skrze RFC byly státům v rámci tohoto programu poskytovány značné finanční prostředky. Se zhoršující se situací krachovaly banky tím, jak si lidé vybírali své peníze a hromadili je raději doma, než aby riskovali jejich ztrátu v některé z bank. Státní měnová politika se tuto situaci snažila řešit tak, že pumpovala do ekonomiky nové peníze – prováděla inflaci a prezident vyzýval k boji proti hromadění peněz (hoarding): „Boj se dnes vede proti hromadění peněz.“ Cílem útoku státu se tedy stalo chování lidí, kterým reagovali na tristní výsledky regulací státu v oblasti bankovnictví, a banky byly nejvyššími politickými představiteli vybízeny k další úvěrové expanzi. New York Times 20. května napsaly, že prezident „je rozhořčen zjevnou neochotou komerčních bank v zemi spolupracovat při snaze o úvěrovou expanzi“.Předseda RFC Pomerene shrnul mínění státních úředníků o úloze bank v systému tržního hospodářství: „Banka..., která je ze 75 procent... likvidní a odmítne poskytnout úvěr..., je parazitem na společnosti.“
Za parazity tak byly označovány ty instituce, které se snažily napravit chyby svého dřívějšího neodpovědného chování, zatímco skuteční parazité na společnosti, vedoucí představitelé státních institucí zabývajících se přerozdělováním peněz, ničením produkce a umělým zvyšováním cen, se sami pasovali na spasitele společnosti. To je jen zlomek opatření, ke kterým Hoover ve své politice sáhl. Podrobný výčet lze najít na jiných místech. Pro ilustraci Hooverovy reakce na největší propad amerického hospodářství ve 20. století je tento nástin postačující.
podľa Šíma: Trh v čase a prostoru
Výsledky tohoto dobrovolného boje s depresí byly dnes jen těžko představitelné věci. Henry Ford např. jako projev vlastenectví demonstrativně zvýšil mzdy. Hoover začal zvyšovat výdaje na veřejné práce, zvýšil dotace do zemědělství prostřednictvím FFB (Federal Farm Board). Snahou bylo udržet ceny na vysoké úrovni. Prostředkem měl být například výkup zemědělských surovin počínaje bramborami přes vajíčka, až k tabáku, a konče drůbeží. Výsledkem samozřejmě bylo, že se vytvořily ohromné zásoby, které byly drženy mimo trh. Ceny ale nevzrostly, jak si úředníci představovali, protože dovoz jejich nárůstu zabránil. Podpory zemědělcům jen dále přispěly k další výrobě a vytvořily další tlak na pokles cen. Programy „podpory“ zemědělství nakonec skončily tak, že nahromaděné zásoby byly se ztrátou prodány. Ztráta pouze z prodeje bavlny a obilí, jež byly považovány za „nejcitlivější“ komodity, činila na konci Hooverovy vlády 300 milionů dolarů a dalších 85 milionů bušlů obilí bylo „zdarma“ předáno Červenému kříži. Co se týče zahraničního obchodu, prosadil Hoover jako jeden ze svých prvních velkých počinů na postu prezidenta Smooth-Hawleyho sazebník, který zaváděl omezení zahraničního obchodu prostřednictvím nejvyšších cel v historii USA. K udržení vysokých mezd a cen provedl Hoover další krok. Omezil dramaticky imigraci. Během pár měsíců na konci roku 1930 snížil počet imigrantů z Evropy o 90 %.99 Vše bylo doprovázeno státní propagandou, která se snažila přemluvit mladé lidi, aby se vrátili do škol o opustili trh práce. Dalším krokem byl útok na burzu, která sice nepatřila do federální jurisdikce, ale burza byla považována za hlavního nepřítele lidu. Hoover se mylně domníval, že dochází k poklesu cen proto, že jsou umožněny tzv. krátké prodeje, a tak lednu 1930 předložil zákon, který tento běžný způsob obchodu zakazoval a měl tak působit na vzrůst cen akcií. Nic takového se ale nestalo a ani stát nemohlo. „Nová ekonomie“ Herberta Hoovera byla snůškou nesmyslů a hloupostí. Násilně přesměrovala část zdrojů na nesmyslné projekty s cílem zvýšit mzdy a ceny. Omezovala množství lidí, kteří produkovali hodnoty. To vše mohlo vést pouze k většímu hospodářskému úpadku. Porovnaj
Ve svém projevu v prosinci 1930 Hoover pyšně poukazoval na skutečnost, že během jeho vlády neklesají mzdy, že ceny obilí jsou díky FFB o 30 % vyšší než v Kanadě a ceny vlny o 80 % vyšší než v Dánsku. Co je tak skvělého na tom, že kvůli paternalistické politice vlády musejí Američané trpět vysokými cenami zboží, které by mohli koupit někde jinde o 80 % levněji, chápal snad jen prezident Hoover. Výroba prudce klesala, ovšem – jak předvídá rakouská teorie hospodářského cyklu – více byla postižena výroba produktů vyšších řádů, méně byla zasažena výroba spotřebitelských statků. (Mezi lety 1929 a 1931 klesl index trvanlivého zboží o více než 50 %, výroba netrvanlivých statků klesla o méně než 20 %, výroba oceli poklesla o téměř 80 %. Tržby v maloobchodě poklesly oproti tomu jen o 25 %.) Měnová politika byla stále inflační (FED se snažil zvyšovat tu část nabídky peněz, kterou měl pod kontrolou. Např. diskontní sazba klesala během roku 1930 z 4,5 % na 2 % a v polovině roku 1931 na 1,5 %. Poté došlo k jejímu zvýšení na konci roku 1931 na 3,5 %). Lidé ale ztráceli důvěru v bankovní systém a vybírali své účty. Podniky krachovaly. Bankovní rezervy dramaticky klesaly. Navzdory stálé snaze FEDu provádět inflaci začal statistik z Federální rezervní banky v New Yorku Carl Snyder v dubnu 1931 organizovat petici ekonomů za provádění politiky levných peněz.
Hayek v této souvislosti poznamenává: „Zdá se být zcela jisté, že vše se jenom zhorší, když se budeme snažit léčit symptomy deflace a zároveň budeme dělat vše pro to, abychom pomocí vztyčování překážek obchodu a ostatními státními zásahy zvětšili stupeň, v jakém se ekonomika nepřizpůsobuje potřebám trhu. Navíc.... bojovat proti depresi vynucenou úvěrovou expanzí znamená pokoušet se léčit zlo pomocí stejných prostředků, kterými bylo způsobeno.“ Navzdory zvláštní ekonomické logice této petice se pod ni podepsali prominentní ekonomové.
Ceny klesaly tím více, čím více lidé ztráceli důvěru v bankovní systém. Velké podniky však do konce roku 1931 nesnižovaly mzdy. Uprostřed největší hospodářské krize tedy rostly reálné mzdy. John M. Keynes chválil tuto politiku vysokých mezd a zároveň označoval inflační politiku FEDu za uspokojivou.
Nezaměstnanost byla ovšem obrovská a ti, co nepracovali, živořili mnohdy na hranici hladu. Nová pracovní místa se ale nevytvářela, protože vysoké mzdy nikdo nemohl v době krize zaplatit. V roce 1931 obtěžkala federální vláda ekonomiku největším rozpočtovým deficitem v historii Spojených států ve výši 2,2 mld. dolarů. Vláda zahájila také ohromné přerozdělovací projekty, které se postaraly o prudký nárůst výdajů (1,3 mld. dolarů v roce 1931). Hoover si navzdory všem svým ústupkům zachoval jistou mez, kterou nikdy nepřestoupil. To se ukázalo např. při pokusu o násilnou kartelizaci amerického průmyslu, kterou navrhl Gerard Swope, šéf General Electric, v podobě tzv. „Swopova plánu“. Státem vytvořené a podporované kartely měla řídit federální vláda a pomocí nich stabilizovat (tj. zvyšovat) ceny a stabilizovat (tj. omezit) výrobu. Zároveň měla předepisovat tzv. přípustné obchodní praktiky. Jednalo se o plán, který Hoover označil za fašistický, přestože jej většinovým souhlasem doporučilo i americké ministerstvo obchodu. Nebezpečí ekonomické fašizace bylo zažehnáno, ale netrvalo dlouho a Rooseveltova NRA (National Recovery Administration) tohoto cíle dosáhla v mnohem větším měřítku. Ještě předtím ale tyto praktiky začaly uskutečňovat jednotlivé státy. Oklahomský guvernér „Alafa Bill“ Murray například nařídil uzavření podniků těžících ropu do doby, než cena ropy vzroste na „minimální spravedlivou cenu“, tj. do výše jednoho dolaru za barel. Když se podniky odmítaly podřídit, vyslal k vynucení tohoto nařízení Národní gardu. K podobným opatřením následně sáhl i Texas. Některé další státy ve stejném duchu uzákonily limity těžby v rámci tzv. konzervačních zákonů.
Zákon o státním rozpočtu z roku 1932 představoval jeden z největších nárůstů daní schválených ve Spojených státech v době míru. Obnovila se řada válečných daní, objevily se prodejní daně z benzínu, pneumatik, automobilů, elektrické energie, šperků apod., vznikly nové daně z bankovních šeků, převodu obligací, telefonního, telegrafního a radiového spojení, osobní daně z příjmu vzrostly z 1,5 % – 5 % na 4 % – 8 %, daňové přirážky vzrostly z maximální výše 25 % na 63 %, darovací daň byla obnovena a zvýšena na 33,3 % atd. Zároveň si Hoover ovšem pomalu postupně uvědomoval, že program veřejných prací, kterého se tolik zastával a který od počátku deprese téměř zdvojnásobil množství budovaných federálních staveb, nepřináší ovoce v podobě snižování nezaměstnanosti a stojí velké prostředky. Proto postupně od těchto programů upouštěl. Důležitou částí Hooverova programu bylo založení RFC (Reconstruction Finance Corporation), která měla používat státních fondů k poskytování úvěrů bankám, průmyslu, zemědělství a místním vládám. Během roku 1932 poskytla RFC celkové úvěry ve výši 2,3 mld. dolarů. Přibližně polovina byla poskytnuta bankám, 17 % železnicím a 9 % zemědělství. Hoover dále zavedl první federální program podpor – Emergency Relief and Construction Act, který byl schválen v červenci 1932. Skrze RFC byly státům v rámci tohoto programu poskytovány značné finanční prostředky. Se zhoršující se situací krachovaly banky tím, jak si lidé vybírali své peníze a hromadili je raději doma, než aby riskovali jejich ztrátu v některé z bank. Státní měnová politika se tuto situaci snažila řešit tak, že pumpovala do ekonomiky nové peníze – prováděla inflaci a prezident vyzýval k boji proti hromadění peněz (hoarding): „Boj se dnes vede proti hromadění peněz.“ Cílem útoku státu se tedy stalo chování lidí, kterým reagovali na tristní výsledky regulací státu v oblasti bankovnictví, a banky byly nejvyššími politickými představiteli vybízeny k další úvěrové expanzi. New York Times 20. května napsaly, že prezident „je rozhořčen zjevnou neochotou komerčních bank v zemi spolupracovat při snaze o úvěrovou expanzi“.Předseda RFC Pomerene shrnul mínění státních úředníků o úloze bank v systému tržního hospodářství: „Banka..., která je ze 75 procent... likvidní a odmítne poskytnout úvěr..., je parazitem na společnosti.“
Za parazity tak byly označovány ty instituce, které se snažily napravit chyby svého dřívějšího neodpovědného chování, zatímco skuteční parazité na společnosti, vedoucí představitelé státních institucí zabývajících se přerozdělováním peněz, ničením produkce a umělým zvyšováním cen, se sami pasovali na spasitele společnosti. To je jen zlomek opatření, ke kterým Hoover ve své politice sáhl. Podrobný výčet lze najít na jiných místech. Pro ilustraci Hooverovy reakce na největší propad amerického hospodářství ve 20. století je tento nástin postačující.
podľa Šíma: Trh v čase a prostoru
Thursday 9 July 2009
Ľud versus ekonomika
Ľuďom sa často prízvukuje zdanlivo jasná "pravda" demagógie zástancov silného štátu:
Trh nemá morálku a preto potrebuje zásahy štátu.
Trh nemá morálku a preto musia vzniknúť odbory, aby chránili záujmy pracujúcich.
Sem trh nepatrí, tu sa uspokojujú dôležité ľudské potreby a tie zaistí "mocný a múdry" štát.
Proti tejto šialenej agitácii existuje len jedna dostupná zbraň, ako tvrdil L. Mises a tou je rozum.
Iba zdravý rozum stačí na to, aby zabránil ľuďom prepadnúť klamným prestavám a prázdnym frázam.
Z akýchsi naivných dôvodov sa neustále predpokladá, že vláda bude konať dobro a zjedná nápravu všetkých nepriaznivých javov, zabráni hospodárskym krízam, odstráni nezamestnanosť.
Trh však nie je zdivočelé zviera, ktoré pripravuje ľudí o prácu a plodí chudobu a preto ho treba skrotiť.
Trh je iba označenie pre mierové a dobrovoľné aktivity ľudí, ktorí si navzájom vymieňajú plody svojej práce, aby spoluprácou (resp. v konečnom dôsledku deľbou práce) mohli uspokojiť viac a kvalitnejšie svoje potreby. Táto spolupráca umožnila vzniknúť peniazom a cenám, ktoré koordinujú aktivity takým spôsobom, aby sa obmedzilo plytvanie.
Ak nevládne trh, potom tam nie je ani dobrovoľnosť, ale donútenie, následkom čoho neexistujú trhové ceny a preto dochádza k plytvaniu, k chaosu, k neefektivite a zadlžovaniu.
Modernými príkladmi sú zdravotníctvo, školstvo, infraštruktúra dopravy ako cesty, železnice.
Ako už bolo zdôraznené, dobrý úmysel nestačí, je potrebné neplytvať v jednotlivých odvetviach a mať možnosť porovnať naliehavosť potrieb v iných odvetviach. To však bez distribuovanej informácie, ktorej nositeľom sú práve ceny, nie je možné. Preto sa bude plytvať ďalej a problémy sa budú riešiť väčšími výdajmi z verejného rozpočtu. To sa začne páčiť podnikom, ktoré sú sučasťou štátneho byrokratického systému, pretož budú žiť zo štátnych zákaziek v prostredí, kde neexistuje voľný trh, teda tlak na zvyšovanie kvality a znižovanie nákladov. Tieto skupiny potom sami začnú požadovať ďalšie regulácie. V zoštátnených systémoch sa teda problémy budú len množiť.
Takáto situácia sa potom často prejavuje vo zvyšovaní daní, napríklad z príjmu, ktorými sa plní štátny rozpočet a zároveň bráni ďalšiemu (konkurenčnému) podnikaniu.
Zvýšená daň z príjmu totiž zabraňuje najmä začínajúcim podnikateľom akumulovať potrebný kapitál a tým sa rozvíjať, takže sú odsudení byť len drobnými podnikateľmi. Veľké firmy zapojené v byrokratickom systéme sú takto chránené pred konkurenciou. Tým sa podnikanie dostáva ešte viac do područia byrokracie, ktorá začne rozhodovať o oprávnenosti nákladov, cien, ziskov a podobne. Zároveň tým bujnie jej aparát a aj podiel voličov, ktorých je štát zamestnávateľom, čo znamená viac peňazí z verejných zdroj na výplaty byrokratov. A vďaka demokracii sa tak špirála štátnej moci a neslobody môže viac roztočiť...
Spracované podľa L.Mises: Lidské jednání
Trh nemá morálku a preto potrebuje zásahy štátu.
Trh nemá morálku a preto musia vzniknúť odbory, aby chránili záujmy pracujúcich.
Sem trh nepatrí, tu sa uspokojujú dôležité ľudské potreby a tie zaistí "mocný a múdry" štát.
Proti tejto šialenej agitácii existuje len jedna dostupná zbraň, ako tvrdil L. Mises a tou je rozum.
Iba zdravý rozum stačí na to, aby zabránil ľuďom prepadnúť klamným prestavám a prázdnym frázam.
Z akýchsi naivných dôvodov sa neustále predpokladá, že vláda bude konať dobro a zjedná nápravu všetkých nepriaznivých javov, zabráni hospodárskym krízam, odstráni nezamestnanosť.
Trh však nie je zdivočelé zviera, ktoré pripravuje ľudí o prácu a plodí chudobu a preto ho treba skrotiť.
Trh je iba označenie pre mierové a dobrovoľné aktivity ľudí, ktorí si navzájom vymieňajú plody svojej práce, aby spoluprácou (resp. v konečnom dôsledku deľbou práce) mohli uspokojiť viac a kvalitnejšie svoje potreby. Táto spolupráca umožnila vzniknúť peniazom a cenám, ktoré koordinujú aktivity takým spôsobom, aby sa obmedzilo plytvanie.
Ak nevládne trh, potom tam nie je ani dobrovoľnosť, ale donútenie, následkom čoho neexistujú trhové ceny a preto dochádza k plytvaniu, k chaosu, k neefektivite a zadlžovaniu.
Modernými príkladmi sú zdravotníctvo, školstvo, infraštruktúra dopravy ako cesty, železnice.
Ako už bolo zdôraznené, dobrý úmysel nestačí, je potrebné neplytvať v jednotlivých odvetviach a mať možnosť porovnať naliehavosť potrieb v iných odvetviach. To však bez distribuovanej informácie, ktorej nositeľom sú práve ceny, nie je možné. Preto sa bude plytvať ďalej a problémy sa budú riešiť väčšími výdajmi z verejného rozpočtu. To sa začne páčiť podnikom, ktoré sú sučasťou štátneho byrokratického systému, pretož budú žiť zo štátnych zákaziek v prostredí, kde neexistuje voľný trh, teda tlak na zvyšovanie kvality a znižovanie nákladov. Tieto skupiny potom sami začnú požadovať ďalšie regulácie. V zoštátnených systémoch sa teda problémy budú len množiť.
Takáto situácia sa potom často prejavuje vo zvyšovaní daní, napríklad z príjmu, ktorými sa plní štátny rozpočet a zároveň bráni ďalšiemu (konkurenčnému) podnikaniu.
Zvýšená daň z príjmu totiž zabraňuje najmä začínajúcim podnikateľom akumulovať potrebný kapitál a tým sa rozvíjať, takže sú odsudení byť len drobnými podnikateľmi. Veľké firmy zapojené v byrokratickom systéme sú takto chránené pred konkurenciou. Tým sa podnikanie dostáva ešte viac do područia byrokracie, ktorá začne rozhodovať o oprávnenosti nákladov, cien, ziskov a podobne. Zároveň tým bujnie jej aparát a aj podiel voličov, ktorých je štát zamestnávateľom, čo znamená viac peňazí z verejných zdroj na výplaty byrokratov. A vďaka demokracii sa tak špirála štátnej moci a neslobody môže viac roztočiť...
Spracované podľa L.Mises: Lidské jednání
Tuesday 16 June 2009
Red Alert a nedokonalá konkurencia. (kapitola 4)
4 NEDOKONALA KONKURENCIA
V tomto bode to vyzerá, že každý z troch uvažovaných módov konkurencie má zásadné nedostatky. Štátny monopol má zdroje, obvykle však nie motiváciu na službu spotrebiteľom. Dokonalá konkurencia, (aj keby reálne existovala) je príliš obmedzujúca a statická, zatiaľ čo nedokonalá konkurencia (ktorej niektorí predstavitelia môžu mnohým pripadať ako "súkromné monopoly") má definitoricky možnosť do istej miery zvýšiť cenu a obmedziť produkciu na úkor spotrebiteľa. Našťastie to nie je také zlé - domnelé nevýhody nedokonalej konkurencie sa totiž budú javiť v celkom inom svetle, ak spresníme naše chápanie konkurencie tak, aby zodpovedala podmienkam a požiadavkám reálneho sveta viac než im zodpovedá konštrukt dokonalej konkurencie. Najprv však upresníme, čo budeme rozumieť pod pojmom nedokonalá konkurencia.
4.1 Definícia nedokonalej konkurencie
Pojem nedokonalá konkurencia budeme používať v širokom zmysle na označenie takého stavu konkurencie, ktorý vznikol na voľnom trhu a ktorý sa líši od dokonalej konkurencie v zmysle definície z kapitoly 3. Nespadajú pod neho teda také aspekty narušenej konkurencie, ktoré sú výsledkom štátnych zásahov (napr. ustanovenie monopolu, štátne dotácie jednej firme zvýhodňujúce ju oproti konkurencii a pod.)
4.2 Zmena chápania konkurencie
Východiskom našej analýzy budú už popísané nedostatky dokonalej konkurencie. Tá opisuje akýsi "statický" svet, kde všetky podstatné informácie a výrobné faktory sú dané a firmy súťažia len o to ako ich čo najefektívnejšie skombinovať. Jediný dynamický prvok v tomto svete spočíva v znižovaní ceny a zvyšovaní produkcie unifikovaných a v čase sa nevyvíjajúcich výrobkov, a aj tento pohyb časom zanikne, keď sa cena a produkcia ustália na optimálnej hodnote a zisk vymizne. Reálna ekonomika sa však od tejto situácie principiálne líši. Konkurenti nesúťažia len cenou, ale najmä inováciami produktu a jeho špecifickými vlastnosťami, alebo priamo uvedením nového produktu na trh. Aj v tých prípadoch, kde sú špecifiká produktu malé a rozhoduje najmä cena, sú inovácie kľúčové, zahrňujú totiž využitie takých výrobných faktorov, na ktoré konkurencia nepomyslela a ktoré umožňujú znížiť konečnú cenu výrobku oveľa viac, než by to dokázalo optimálne využitie dosiaľ známych faktorov v podmienkach dokonalej konkurencie. Schumpeter uvádza tieto inovácie:
- zavedenie nového výrobku alebo novej vlastnosti výrobku
- zavedenie novej výrobnej metódy
- otvorenie nového trhu
- zmena organizácie priemyslu (napr. vytvorenie kartelu alebo monopolu)
To nás vedie k zmene chápania konkurencie: nie je to len akási jednoduchá optimalizácia, je to dynamický, evolučný proces, proces "tvorivej deštrukcie" (Schumpeter). Konkurencia naberá formu objavovania inovácií schopných kvalitatívne zmeniť štruktúru ekonomiky a rozšíriť jej možnosti, pričom stará štruktúra je likvidovaná alebo sa zmenšuje jej význam. Napr. namiesto dokonalej konkurencie malých obchodíkov založenej na cene nastupuje kvalitatívne odlišný typ konkurencie - reťazce, podomový predaj alebo predaj cez internet.
Keďže konkurencia v rámci takto chápaného procesu musí byť automaticky nedokonalá, ideál dokonalej konkurencie stráca do veľkej miery opodstatnenie a hodnotenie nedokonalej konkurencie musíme úplne zmeniť. Tie jej vlastnosti, ktoré sa z hľadiska statického ideálu dokonalej konkurencie javili ako nedostatky, sa v novej situácii stávajú nielen výhodou, ale sú aj nutnými prostriedkami ďalšieho vývoja. Popíšeme, v čom konkrétne tento mechanizmus spočíva - na scénu sa v novom prezlečení vráti už popísaná monopolná taktika aj s výhodami monopolu, pričom jej domnelé nevýhody sa stanú predpokladom fungovania systému. Nedokonalá konkurencia teda dosahuje výhody monopolu bez toho, aby sa výrazne negatívne prejavili jeho nevýhody.
4.3 Mechanizmus nedokonalej konkurencie ako evolučného procesu
Za hlavnú nevýhodu nedokonalej konkurencie využívajúcej prvky monopolnej taktiky je pokladaná schopnosť zvýšiť cenu a obmedziť produkciu v porovnaní so stavom dokonalej konkurencie. V statickej, nevyvíjajúcej sa ekonomike by to znamenalo, že spotrebiteľ bol jednostranne ukrátený a "monopol" zhrabol nadmerný zisk. V dynamickej ekonomike musí byť hodnotenie tohoto javu odlišné. Vyhliadka na zisk vytvára za inak rovnakých podmienok dodatočnú motiváciu pre objaviteľských podnikateľov - predstava nulového zisku v podmienkach dokonalej konkurencie by ich zrejme podnietila k podstatne menšej aktivite. Ešte dôležitejšia je skutočnosť, že zisk je nutnou podmienkou uvedenia inovácií. Každá inovácia si na svoju realizáciu vyžaduje dodatočné kapitálové investície oproti stavu ktorý existoval dosiaľ, a tento kapitál by neexistoval, ak by predošlá podnikateľská činnosť nedosiahla zisk, teda prevahu výstupov nad vstupmi. Nemožno teda prijať predstavu, že vytvorenie zisku predstavuje jednostranné ochudobnenie spotrebiteľa, ten totiž vo zvýšenej cene výrobku financuje vývoj, ktorý mu v budúcnosti prinesie principiálne nové možnosti. Ak by k tomu nedochádzalo, najefektívnejší stav ktorý by ekonomika mohla dosiahnuť by spočíval v maximalizácii výroby pästných klinov a k minimalizácii ich ceny v rámci technologických možností doby kamennej.
Vzťah medzi inováciami a ziskom navyše nie je len jednostranný - sú to práve inovácie, ktoré umožňujú dosiahnutie zisku. Ak by všetci podnikatelia používali rovnaké metódy, zisk by bol minimálny a vďaka dokonalej konkurencii by časom klesol na nulu. Podnikateľ prinášajúci inováciu je ale schopný buď s nižšími nákladmi vyrobiť viac a teda pri predaji za doterajšiu, prípadne aj zníženú cenu byť v podstatnom zisku, alebo prinesie inovatívny výrobok či otvorí nový trh, čím sa dostane do pozície v ktorej môže ťažiť z monopolnej ceny. Inovácie teda umožňujú zisk a a zisk spätne podporuje zavádzanie inovácií, čo vytvára dynamický a tvorivý charakter trhu v podmienkach nedokonalej konkurencie.
(Proti tomuto pohľadu by sa v prospech dokonalej konkurencie dalo namietnuť, že aj v rámci dokonalej konkurencie by boli možné investície do inovácií, ak by sa najprv vytvorili úspory znížením spotreby. To je pravda, ale problém dokonalej konkurencie to nerieši. Nielenže vyvstáva praktický problém, že ľudia neradi znižujú svoju spotrebu a ak by to aj urobili, alokácia týchto úspor do inovatívnych odvetví by bola pomerne problematická. Principiálna námietka je taká, že ak by k tomuto obmedzeniu spotreby a následnej investícii došlo, znamenalo by to zmenu charakteru konkurencie z dokonalej na nedokonalú, pretože by sa obnovila funkcia zisku a jeho súvis s inováciami. Ak by teda jedinou výhodou dokonalej konkurencie malo byť to, že je schopná zmeniť sa na nedokonalú, zjavne to nedokazuje, že dokonalá konkurencia je nadradená nad nedokonalú ako taká.)
Vyššie uvedené nám umožňuje vyjasniť si vzťah medzi monopolom a nedokonalou konkurenciou. Pri posudzovaní veľkých firiem typu Standard Oil sme videli, že v niektorých ohľadoch zapadajú a v iných nezapadajú do bežných predstáv o monopole a že fungujú inak ako obvykle funguje štátny monopol. Majú veľký trhový podiel a používajú asertívne metódy voči konkurencii, ale zároveň slúžia spotrebiteľovi a zavádzajú inovácie, ktoré ich konkurentov ani nenapadli. Tieto javy sú prepojené a nedajú sa oddeliť. Standard Oil získal svoju pozíciu inováciami (úspory z rozsahu pri preprave aj spracovaní, nové technológie, spracovanie dosiaľ nevyužívaných ropných frakcií) a keď sa ich prínos vyčerpal, začal ju postupne strácať. Jeho postavenie záviselo na inovatívnosti, nie na štátnom privilégiu ako to bolo napr. v prípade Slovnaftu. Inovatívna firma je vďaka svojej špecifickej prednosti voči konkurencii v akomsi kvázi-monopolnom postavení a môže si účtovať monopolnú cenu. Dosiahnutý zisk jej potom umožňuje toto postavenie udržiavať a posilňovať, nikdy ho však nemá isté. Zisk je iba nutnou, nikdy nie postačujúcou podmienkou pre inovácie a ak firma nepríde s ďalšími nápadmi alebo si pozíciu nezabetónuje politickými prostriedkami (AT&T), postupne ju stráca (Standard Oil, Ford, IBM). To vysvetľuje, prečo tieto firmy aj sú, aj nie sú monopolmi. Treba tiež upozorniť, že táto analýza sa nevzťahuje len na firmy s dominantným trhovým podielom, ale aj na menšie firmy, ktorým dáva špecifickosť ich výrobkov jedinečné postavenie na trhu - v tomto ohľade takmer každá firma ma väčšie alebo menšie monopolné črty.
4.4 Monopolné výhody I - úspory z rozsahu
Vidíme teda, že nedokonalá konkurencia sa skladá z akýchsi súperiacich monopolov a že monopolná taktika im dáva zdroje potrebné na zabezpečenie ďalšieho vývoja a zdokonaľovania. Nie je prekvapivé, že efektivita tohoto systému je daná práve tými vlastnosťami, ktoré sme v kapitole 2 označili ako výhody monopolu. Nedokonalá konkurencia totiž umožňuje aby sa tieto výhody prejavili, zároveň ale fakt že sa predsa len jedná o konkurenčné prostredie bez štátnych privilégií zabezpečuje, že sa firmy "musia snažiť". Kombinuje teda výhody konkurencie a monopolu.
Pozrime sa napr. na problém neefektívneho znásobovania činností v podmienkach dokonalej konkurencie veľkého počtu firiem. Ak by sa jednalo napr. o 1,000 firiem, z ktorých každá by mala previesť výskum s nákladmi 1 mld $, zrejme aj ten najväčší priaznivec dokonalej konkurencie pripustí, že sa bude jednať o nehorázne plytvanie. Štátny monopol by mohol tieto aktivity v princípe ľahko koncentrovať, nikto však dosiaľ nevyriešil problém, ako tento monopol nepodliehajúci trhovým stimulom motivovať k aktívnej a kreatívnej službe spotrebiteľom, a to najmä z dlhodobého hľadiska. Celkom reálnym výsledkom monopolizácie by mohla byť situácia, že k žiadnemu výskumu nedôjde, alebo sa bude financovať taký, ktorý nebude mať žiadny vzťah k prospechu spotrebiteľov, ale zato veľmi priamy vzťah k prospechu skorumpovaných politikov a nimi preferovaných "podnikateľov" a iných záujmových skupín.
Riešenie prináša nedokonalá konkurencia. Akcionárov tých 1,000 firiem na základe ekonomických úvah ani nenapadne púšťať sa do takého riskantného podniku. V skutočnosti ešte predtým než popísaná situácia nastane (keďže iste nenastane z čista-jasna) dôjde k vlne fúzií, firmy ktoré precenia svoje možnosti opustia trh a celé odvetvie ovládne menší počet veľkých firiem - povedzme 3. Pre tieto oligopoly už nebude výskum predstavovať priveľké bremeno, keďže jednak každý z nich ovládne podstatne väčšiu časť trhu na ktorej bude mať podstatne istejšiu pozíciu a jednak budú môcť ťažiť z monopolných ziskov. Nie je ani možné považovať za plytvanie strojnásobenie výskumnej aktivity, keďže výskumy treba tak či tak viackrát zopakovať kvôli eliminácii chýb a jednotlivé firmy mohli použiť mierne odlišné prístupy, spomedzi ktorých treba vyselektovať tie efektívnejšie.
Takýmto spôsobom trh nachádza akúsi zlatú strednú cestu medzi dokonalou konkurenciu a monopolom. Koncentrácia do veľkých firiem obmedzuje počet konkurentov a zväčšuje úspory z rozsahu bez toho aby zanikla konkurencia samotná. Mechanizmus koncentrácie je nasledovný: ak veľký rozsah výroby umožňuje využiť špecifickejšie a produktívnejšie výrobné faktory a ak vplyv iných faktorov tento efekt nepreváži, dáva to veľkým firmám možnosť predávať za nižšiu cenu alebo dosiahnuť vyššiu kvalitu ako sú schopní ich menší konkurenti, dosiahnuť zisk, dostať menších konkurentov do straty, vytlačiť ich z trhu a získať ich trhový podiel. To vedie k vyšším ziskom veľkých firiem a tie následne k investíciám do ešte produktívnejších výrobných faktorov, čím sa celý cyklus opakuje. Dochádza ku koncentrácii do stále väčších a väčších firiem, a to až do momentu, keď už ďalšia koncentrácia neprináša taký dodatočný nárast efektivity, ktorý by prevážil vplyv faktorov smerujúcich proti nej. Tými môžu byť napr. problémy s riadením firmy takého rozsahu, slabá schopnosť reagovať na individuálne požiadavky zákazníkov a pod. Istú mieru koncentrácie v každom odvetví možno teda považovať za optimálnu a po jej dosiahnutí, za inak rovnakých podmienok, už o trhovom úspechu budú rozhodovať iné faktory špecifické pre jednotlivé firmy a ich vzájomná konkurencia. Aká je presne optimálna miera koncentrácie sa samozrejme nedá teoreticky určiť a každé predstieranie opaku je len prejavom domýšlavosti. Dá sa predpokladať, že bude závisieť od faktorov ako je typ produktu, stupeň jeho špecifickosti, jeho parametre dôležité pre spotrebiteľa, fixné náklady potrebné napr. na výskum atď. Ich vplyv sa ale nedá presne vykalkulovať a jediný funkčný spôsob ako zistiť optimálny stupeň koncentrácie je nechať pôsobiť nenarušený trh, ktorý má tendenciu približovať sa k tomuto optimu mechanizmom zisku alebo straty.
Historickým príkladom koncentrácie je napr. vývoj automobilového priemyslu USA v jeho rannom štádiu začiatkom 20. storočia. Spočiatku existovalo niekoľko desiatok menších firiem produkujúcich stovky, maximálne tisíce automobilov ročne, čo je stav aspoň vzdialene blízky dokonalej konkurencii. Následné inovácie Fordu (zavedenie pásovej výroby) a General Motors (zladenie masovej výroby so schopnosťou vyrábať viac špecifických modelov) viedli k tomu, že o 20 rokov neskôr zostali na trhu iba 3 veľké firmy. Miera "dokonalosti" konkurencie teda poklesla, počet značiek z ktorých si motoristi mohli vybrať tiež, je však zrejmé, že napriek tomu boli koncom dvadsiatych rokov zákazníci v omnoho lepšej situácii než 20 rokov predtým.
4.4.1 Náreky nad nedostatkom konkurencie
Pozrime sa z tohto hľadiska na náreky nad nedostatkom konkurencie, ktoré sú pomerne časté najmä v prípade high-tech spoločností, kde vďaka veľkým nákladom na výskum prevláda spomenutý trend ku koncentrácii. Vhodným príkladom je konkurencia medzi AMD a Intelom, kde sa niektorí spotrebitelia sťažujú na to, že majú len 2 alternatívy pre kúpu CPU, a že jedna z nich, Intel, vďaka svojmu 80%nému trhovému podielu pôsobí ako monopol deformujúci trh (obvykle preto aj podporujú politické zásahy proti nemu). Títo spotrebitelia prehliadajú niektoré suvislosti. Trh CPU v istom čase má približne danú veľkosť, predá sa isté množstvo CPU a spotrebitelia na ne vynaložia istú celkovú sumu. Ak si niekto želá vzrast počtu firiem vyrábajúcich CPU (povedzme z 2 na 5), mal by si položiť otázku, kto bude kupovať ich produkciu. Keďže obyvateľstvo zemegule zrejme tak skoro nevzrastie o ďalších 10 mld ľudí, budú sa musieť títo 3 noví výrobcovia podeliť o trh s 2 starými, ktorých trhový podiel poklesne. Navyše poklesne aj miera zisku z každého predaného CPU, lebo konkurencia zníži ceny. Firmy budú akumulovať kapitál pomalšie a každá z nich bude môcť investovať do vývoja menej peňazí ako je to dnes. Ak si nové firmy trh rozdelia cca rovnomerne, každá z nich bude mať k dispozícii na vývoj oveľa menej zdrojov ako má dnes Intel, a dokonca menej ako má dnes AMD. Keďže hlavnou príčinou prevahy Intelu nad AMD sú zrejme jeho oveľa väčšie finančné zdroje, je zrejmé, že veľkosť týchto zdrojov je rozhodujúci faktor vývoja a kvality v tomto odvetví a obmedzenie ich množsta vývoj pravdepodobne výrazne spomalí. Milovníci konkurencie teda dostanú na výber 5 možností namiesto 2, ale s najväčšou pravdepodobnosťou bude každá z nich menej výhodná ako 2 staré. Ak by tento stav nejakým spôsobom nastal, niektoré z týchto firiem by sa veľmi rýchlo dostali do straty, lebo aj malé rozdiely vo veľkosti by viedli k významným rozdielom v konkurencieschopnosti a opäť by sa zaopakoval celý cyklus koncentrácie, ktorý svojho času vyradil Cyrix, pričom výsledkom by bola zrejme situácia veľmi podobná dnešnej. Inou alternatívou je situácia, ktorá by vznikla v prípade vyrovnanej sily týchto firiem. Vtedy by došlo k cenovej vojne, ktorá by viedla k výrazným poklesom cien CPU, nízkym ziskom, nízkym investíciám a k stagnácii odvetvia. Obrazne povedané, spotrebitelia by si mohli kupovať ako najvýkonnejšie CPU 386ky, ale za neobyčajne výhodné ceny. Presne toto by sa stalo ak by konkurencia v odvetví bola dokonalá.
Situácia ma ešte jeden aspekt, ktorý treba zvážiť zoči-voči averzii voči "súkromným monopolom". Je zvykom kritizovať ich za údajné ignorovanie zákazníka a jeho potrieb a vysoké ceny, čo je problém, ktorý by údajne vyriešila dokonalá konkurencia. Pri pohľade na trh CPU ale vidíme niečo úplne iné. Intel má dlhodobo vyššie ceny ako AMD, zjavne má výraznú možnosť využívať monopolnú taktiku a aj ju využíva, čím sa stáva ideálnym príkladom firmy nezapadajúcim do konštruktu dokonalej konkurencie - 80% zákazníkov ale napriek tomu kupuje jeho výrobky. Kritici tohto "monopolu" sa príliš nezamýšľajú nad tým, prečo to tak je - keby to urobili museli by svoje názory prehodnotiť. Je to tak z toho dôvodu, že práve "monopolné" postavenie umožňuje Intelu optimálne reagovať na priania spotrebiteľov. Tí sú zjavne ochotní platiť "monopolnú" cenu aby získali technologicky pokročilejší výrobok a financovať tak jeho zisky a vývoj, ktorý im prináša ďalšie inovácie. Spotrebitelia teda dali Intelu to postavenie ktoré dnes na trhu má. Keby chceli kupovať menej inovatívne výrobky za nízku cenu, preferovali by AMD - tá pre zmenu pôsobí v tejto situácii ako "dokonalejší" konkurent (nižšie ceny, pomalší vývoj). 80% zákazníkov však po tejto dokonalosti netúži. Je to práve "nedokonalosť" reálnej konkurencie či "monopol", čo umožňuje optimálne uspokojenie potrieb väčšiny.
4.4.2 Náreky nad nadbytkom konkurencie
Existuje aj opačný "problém", na ktorý, paradoxne, poukazujú často tí istí ľudia ako na predošlý problém nedostatku konkurencie, a tým je nadbytok konkurencie. Obvykle sa o ňom hovorí s cieľom presadiť štátny monopol. Tak dochádza k tomu, že bojovníci proti monopolom sa dožadujú monopolizácie nejakého odvetvia. Pekným príkladom je snaha o ustanovenie monopolnej štátnej zdravotnej poisťovne (ZP) s odôvodnením, že existencia viacerých súkromných ZP len neproduktívne delí zdroje medzi viacero subjektov na úkor pacienta a monopol by tomu zamedzil.
Náš názor na tento problém jasne plynie z vyššie uvedeného. Nutnou podmienkou toho aby bol monopol skutočne efektívnejší ako konkurenčné prostredie je existencia výrazných úspor z rozsahu v danom odvetví. Ak by v oblasti ZP niečo také existovalo, došlo by aj v podmienkach konkurencie k výraznej prevahe veľkej poisťovne nad menšími a k ich vytlačeniu. Špeciálne v podmienkach Slovenska, kde VšZP má na trhu jasne najväčší podiel, by za tejto situácie musela byť táto poisťovňa schopná v konkurenčnom boji bez problémov vytlačiť ostatné, oveľa menšie ZP. Fakt že k tomu nedochádza možno vysvetliť len tým, že buď dostatočne významné úspory z rozsahu neexistujú, alebo je štátna ZP z nejakých iných dôvodov tak mimoriadne neefektívna, že ich nedokáže zúžitkovať vo svoj prospech. Každopádne je to argument proti tomu aby v tomto odvetví došlo k vynútenej monopolizácii a stanovenie optimálnej miery koncentrácie je aj tu najvhodnejšie nechať na trh.
4.5 Monopolné výhody II - plánovanie podnikateľskej stratégie
Ďalšie výhody nedokonalej konkurencie opäť zodpovedajú výhodám monopolu a ekvivalentným nevýhodám dokonalej konkurencie. Patrí sem schopnosť plánovať dlhodobejšiu stratégiu, čo je vec v podmienkach dokonalej konkurencie ťažko uskutočniteľná. Pri nedokonalej konkurencii si firma môže napr. vytvoriť zo zisku rezervy pre prípad očakávaných problémov, ako sú napr. krízy či zmena požiadaviek spotrebiteľov. Môže nahromadiť kapitál potrebný pre investície do výrazne odlišnej novej produkcie, do výskumu či do skúpenia konkurencie.
Výraznou výhodou je aj možnosť oligopolu ovplyvniť cenu a zmeniť rozsah produkcie. Ak napr. vedenie oligopolu vykoná správnu prognózu poklesu dopytu po svojom výrobku, môže obmedzením produkcie udržať ceny a zmierniť straty. Prospeje tým tak svojej firme, ako aj celej spoločnosti, lebo obmedzí plytvanie vzácnymi výrobnými faktormi na zbytočnú nadprodukciu. V dokonalej konkurencii je to ťažko realizovateľné. Podnikateľ síce môže správne predvídať prepad dopytu, ale na rozdiel od oligopolu nemôže ovplyvniť cenu a jej prepad v dôsledku nadprodukcie a akákoľvek zmena týchto parametrov ho v podmienkach dokonalej konkurencie posunie do straty. Bez ohľadu na správnosť svojich predpovedí nie je žiadnou zmenou rozsahu svojej produkcie schopný zabrániť ani vlastným stratám, ani celospoločenskému plytvaniu, dokonca sa môže stať, že v zúfalej snahe zmierniť straty bude nútený zachovať rozsah výroby a podporovať negatívny trend ktorý sám správne predvídal.
Napokon určitou výhodou nedokonalej konkurencie je aj menšia potreba špecifických firiem s etablovanou značkou odlišovať sa od konkurentov neustálou reklamou, ktorá by bola nutná v situácii, keby by na trhu bolo veľa menších výrobcov unifikovaných produktov.
Tým sme ukončili vecnú analýzu fungovania dokonalej a nedokonalej konkurencie a v poslednej kapitole prikročíme k posúdeniu a hodnoteniu oboch módov konkurencie z etického a politického hľadiska.
V tomto bode to vyzerá, že každý z troch uvažovaných módov konkurencie má zásadné nedostatky. Štátny monopol má zdroje, obvykle však nie motiváciu na službu spotrebiteľom. Dokonalá konkurencia, (aj keby reálne existovala) je príliš obmedzujúca a statická, zatiaľ čo nedokonalá konkurencia (ktorej niektorí predstavitelia môžu mnohým pripadať ako "súkromné monopoly") má definitoricky možnosť do istej miery zvýšiť cenu a obmedziť produkciu na úkor spotrebiteľa. Našťastie to nie je také zlé - domnelé nevýhody nedokonalej konkurencie sa totiž budú javiť v celkom inom svetle, ak spresníme naše chápanie konkurencie tak, aby zodpovedala podmienkam a požiadavkám reálneho sveta viac než im zodpovedá konštrukt dokonalej konkurencie. Najprv však upresníme, čo budeme rozumieť pod pojmom nedokonalá konkurencia.
4.1 Definícia nedokonalej konkurencie
Pojem nedokonalá konkurencia budeme používať v širokom zmysle na označenie takého stavu konkurencie, ktorý vznikol na voľnom trhu a ktorý sa líši od dokonalej konkurencie v zmysle definície z kapitoly 3. Nespadajú pod neho teda také aspekty narušenej konkurencie, ktoré sú výsledkom štátnych zásahov (napr. ustanovenie monopolu, štátne dotácie jednej firme zvýhodňujúce ju oproti konkurencii a pod.)
4.2 Zmena chápania konkurencie
Východiskom našej analýzy budú už popísané nedostatky dokonalej konkurencie. Tá opisuje akýsi "statický" svet, kde všetky podstatné informácie a výrobné faktory sú dané a firmy súťažia len o to ako ich čo najefektívnejšie skombinovať. Jediný dynamický prvok v tomto svete spočíva v znižovaní ceny a zvyšovaní produkcie unifikovaných a v čase sa nevyvíjajúcich výrobkov, a aj tento pohyb časom zanikne, keď sa cena a produkcia ustália na optimálnej hodnote a zisk vymizne. Reálna ekonomika sa však od tejto situácie principiálne líši. Konkurenti nesúťažia len cenou, ale najmä inováciami produktu a jeho špecifickými vlastnosťami, alebo priamo uvedením nového produktu na trh. Aj v tých prípadoch, kde sú špecifiká produktu malé a rozhoduje najmä cena, sú inovácie kľúčové, zahrňujú totiž využitie takých výrobných faktorov, na ktoré konkurencia nepomyslela a ktoré umožňujú znížiť konečnú cenu výrobku oveľa viac, než by to dokázalo optimálne využitie dosiaľ známych faktorov v podmienkach dokonalej konkurencie. Schumpeter uvádza tieto inovácie:
- zavedenie nového výrobku alebo novej vlastnosti výrobku
- zavedenie novej výrobnej metódy
- otvorenie nového trhu
- zmena organizácie priemyslu (napr. vytvorenie kartelu alebo monopolu)
To nás vedie k zmene chápania konkurencie: nie je to len akási jednoduchá optimalizácia, je to dynamický, evolučný proces, proces "tvorivej deštrukcie" (Schumpeter). Konkurencia naberá formu objavovania inovácií schopných kvalitatívne zmeniť štruktúru ekonomiky a rozšíriť jej možnosti, pričom stará štruktúra je likvidovaná alebo sa zmenšuje jej význam. Napr. namiesto dokonalej konkurencie malých obchodíkov založenej na cene nastupuje kvalitatívne odlišný typ konkurencie - reťazce, podomový predaj alebo predaj cez internet.
Keďže konkurencia v rámci takto chápaného procesu musí byť automaticky nedokonalá, ideál dokonalej konkurencie stráca do veľkej miery opodstatnenie a hodnotenie nedokonalej konkurencie musíme úplne zmeniť. Tie jej vlastnosti, ktoré sa z hľadiska statického ideálu dokonalej konkurencie javili ako nedostatky, sa v novej situácii stávajú nielen výhodou, ale sú aj nutnými prostriedkami ďalšieho vývoja. Popíšeme, v čom konkrétne tento mechanizmus spočíva - na scénu sa v novom prezlečení vráti už popísaná monopolná taktika aj s výhodami monopolu, pričom jej domnelé nevýhody sa stanú predpokladom fungovania systému. Nedokonalá konkurencia teda dosahuje výhody monopolu bez toho, aby sa výrazne negatívne prejavili jeho nevýhody.
4.3 Mechanizmus nedokonalej konkurencie ako evolučného procesu
Za hlavnú nevýhodu nedokonalej konkurencie využívajúcej prvky monopolnej taktiky je pokladaná schopnosť zvýšiť cenu a obmedziť produkciu v porovnaní so stavom dokonalej konkurencie. V statickej, nevyvíjajúcej sa ekonomike by to znamenalo, že spotrebiteľ bol jednostranne ukrátený a "monopol" zhrabol nadmerný zisk. V dynamickej ekonomike musí byť hodnotenie tohoto javu odlišné. Vyhliadka na zisk vytvára za inak rovnakých podmienok dodatočnú motiváciu pre objaviteľských podnikateľov - predstava nulového zisku v podmienkach dokonalej konkurencie by ich zrejme podnietila k podstatne menšej aktivite. Ešte dôležitejšia je skutočnosť, že zisk je nutnou podmienkou uvedenia inovácií. Každá inovácia si na svoju realizáciu vyžaduje dodatočné kapitálové investície oproti stavu ktorý existoval dosiaľ, a tento kapitál by neexistoval, ak by predošlá podnikateľská činnosť nedosiahla zisk, teda prevahu výstupov nad vstupmi. Nemožno teda prijať predstavu, že vytvorenie zisku predstavuje jednostranné ochudobnenie spotrebiteľa, ten totiž vo zvýšenej cene výrobku financuje vývoj, ktorý mu v budúcnosti prinesie principiálne nové možnosti. Ak by k tomu nedochádzalo, najefektívnejší stav ktorý by ekonomika mohla dosiahnuť by spočíval v maximalizácii výroby pästných klinov a k minimalizácii ich ceny v rámci technologických možností doby kamennej.
Vzťah medzi inováciami a ziskom navyše nie je len jednostranný - sú to práve inovácie, ktoré umožňujú dosiahnutie zisku. Ak by všetci podnikatelia používali rovnaké metódy, zisk by bol minimálny a vďaka dokonalej konkurencii by časom klesol na nulu. Podnikateľ prinášajúci inováciu je ale schopný buď s nižšími nákladmi vyrobiť viac a teda pri predaji za doterajšiu, prípadne aj zníženú cenu byť v podstatnom zisku, alebo prinesie inovatívny výrobok či otvorí nový trh, čím sa dostane do pozície v ktorej môže ťažiť z monopolnej ceny. Inovácie teda umožňujú zisk a a zisk spätne podporuje zavádzanie inovácií, čo vytvára dynamický a tvorivý charakter trhu v podmienkach nedokonalej konkurencie.
(Proti tomuto pohľadu by sa v prospech dokonalej konkurencie dalo namietnuť, že aj v rámci dokonalej konkurencie by boli možné investície do inovácií, ak by sa najprv vytvorili úspory znížením spotreby. To je pravda, ale problém dokonalej konkurencie to nerieši. Nielenže vyvstáva praktický problém, že ľudia neradi znižujú svoju spotrebu a ak by to aj urobili, alokácia týchto úspor do inovatívnych odvetví by bola pomerne problematická. Principiálna námietka je taká, že ak by k tomuto obmedzeniu spotreby a následnej investícii došlo, znamenalo by to zmenu charakteru konkurencie z dokonalej na nedokonalú, pretože by sa obnovila funkcia zisku a jeho súvis s inováciami. Ak by teda jedinou výhodou dokonalej konkurencie malo byť to, že je schopná zmeniť sa na nedokonalú, zjavne to nedokazuje, že dokonalá konkurencia je nadradená nad nedokonalú ako taká.)
Vyššie uvedené nám umožňuje vyjasniť si vzťah medzi monopolom a nedokonalou konkurenciou. Pri posudzovaní veľkých firiem typu Standard Oil sme videli, že v niektorých ohľadoch zapadajú a v iných nezapadajú do bežných predstáv o monopole a že fungujú inak ako obvykle funguje štátny monopol. Majú veľký trhový podiel a používajú asertívne metódy voči konkurencii, ale zároveň slúžia spotrebiteľovi a zavádzajú inovácie, ktoré ich konkurentov ani nenapadli. Tieto javy sú prepojené a nedajú sa oddeliť. Standard Oil získal svoju pozíciu inováciami (úspory z rozsahu pri preprave aj spracovaní, nové technológie, spracovanie dosiaľ nevyužívaných ropných frakcií) a keď sa ich prínos vyčerpal, začal ju postupne strácať. Jeho postavenie záviselo na inovatívnosti, nie na štátnom privilégiu ako to bolo napr. v prípade Slovnaftu. Inovatívna firma je vďaka svojej špecifickej prednosti voči konkurencii v akomsi kvázi-monopolnom postavení a môže si účtovať monopolnú cenu. Dosiahnutý zisk jej potom umožňuje toto postavenie udržiavať a posilňovať, nikdy ho však nemá isté. Zisk je iba nutnou, nikdy nie postačujúcou podmienkou pre inovácie a ak firma nepríde s ďalšími nápadmi alebo si pozíciu nezabetónuje politickými prostriedkami (AT&T), postupne ju stráca (Standard Oil, Ford, IBM). To vysvetľuje, prečo tieto firmy aj sú, aj nie sú monopolmi. Treba tiež upozorniť, že táto analýza sa nevzťahuje len na firmy s dominantným trhovým podielom, ale aj na menšie firmy, ktorým dáva špecifickosť ich výrobkov jedinečné postavenie na trhu - v tomto ohľade takmer každá firma ma väčšie alebo menšie monopolné črty.
4.4 Monopolné výhody I - úspory z rozsahu
Vidíme teda, že nedokonalá konkurencia sa skladá z akýchsi súperiacich monopolov a že monopolná taktika im dáva zdroje potrebné na zabezpečenie ďalšieho vývoja a zdokonaľovania. Nie je prekvapivé, že efektivita tohoto systému je daná práve tými vlastnosťami, ktoré sme v kapitole 2 označili ako výhody monopolu. Nedokonalá konkurencia totiž umožňuje aby sa tieto výhody prejavili, zároveň ale fakt že sa predsa len jedná o konkurenčné prostredie bez štátnych privilégií zabezpečuje, že sa firmy "musia snažiť". Kombinuje teda výhody konkurencie a monopolu.
Pozrime sa napr. na problém neefektívneho znásobovania činností v podmienkach dokonalej konkurencie veľkého počtu firiem. Ak by sa jednalo napr. o 1,000 firiem, z ktorých každá by mala previesť výskum s nákladmi 1 mld $, zrejme aj ten najväčší priaznivec dokonalej konkurencie pripustí, že sa bude jednať o nehorázne plytvanie. Štátny monopol by mohol tieto aktivity v princípe ľahko koncentrovať, nikto však dosiaľ nevyriešil problém, ako tento monopol nepodliehajúci trhovým stimulom motivovať k aktívnej a kreatívnej službe spotrebiteľom, a to najmä z dlhodobého hľadiska. Celkom reálnym výsledkom monopolizácie by mohla byť situácia, že k žiadnemu výskumu nedôjde, alebo sa bude financovať taký, ktorý nebude mať žiadny vzťah k prospechu spotrebiteľov, ale zato veľmi priamy vzťah k prospechu skorumpovaných politikov a nimi preferovaných "podnikateľov" a iných záujmových skupín.
Riešenie prináša nedokonalá konkurencia. Akcionárov tých 1,000 firiem na základe ekonomických úvah ani nenapadne púšťať sa do takého riskantného podniku. V skutočnosti ešte predtým než popísaná situácia nastane (keďže iste nenastane z čista-jasna) dôjde k vlne fúzií, firmy ktoré precenia svoje možnosti opustia trh a celé odvetvie ovládne menší počet veľkých firiem - povedzme 3. Pre tieto oligopoly už nebude výskum predstavovať priveľké bremeno, keďže jednak každý z nich ovládne podstatne väčšiu časť trhu na ktorej bude mať podstatne istejšiu pozíciu a jednak budú môcť ťažiť z monopolných ziskov. Nie je ani možné považovať za plytvanie strojnásobenie výskumnej aktivity, keďže výskumy treba tak či tak viackrát zopakovať kvôli eliminácii chýb a jednotlivé firmy mohli použiť mierne odlišné prístupy, spomedzi ktorých treba vyselektovať tie efektívnejšie.
Takýmto spôsobom trh nachádza akúsi zlatú strednú cestu medzi dokonalou konkurenciu a monopolom. Koncentrácia do veľkých firiem obmedzuje počet konkurentov a zväčšuje úspory z rozsahu bez toho aby zanikla konkurencia samotná. Mechanizmus koncentrácie je nasledovný: ak veľký rozsah výroby umožňuje využiť špecifickejšie a produktívnejšie výrobné faktory a ak vplyv iných faktorov tento efekt nepreváži, dáva to veľkým firmám možnosť predávať za nižšiu cenu alebo dosiahnuť vyššiu kvalitu ako sú schopní ich menší konkurenti, dosiahnuť zisk, dostať menších konkurentov do straty, vytlačiť ich z trhu a získať ich trhový podiel. To vedie k vyšším ziskom veľkých firiem a tie následne k investíciám do ešte produktívnejších výrobných faktorov, čím sa celý cyklus opakuje. Dochádza ku koncentrácii do stále väčších a väčších firiem, a to až do momentu, keď už ďalšia koncentrácia neprináša taký dodatočný nárast efektivity, ktorý by prevážil vplyv faktorov smerujúcich proti nej. Tými môžu byť napr. problémy s riadením firmy takého rozsahu, slabá schopnosť reagovať na individuálne požiadavky zákazníkov a pod. Istú mieru koncentrácie v každom odvetví možno teda považovať za optimálnu a po jej dosiahnutí, za inak rovnakých podmienok, už o trhovom úspechu budú rozhodovať iné faktory špecifické pre jednotlivé firmy a ich vzájomná konkurencia. Aká je presne optimálna miera koncentrácie sa samozrejme nedá teoreticky určiť a každé predstieranie opaku je len prejavom domýšlavosti. Dá sa predpokladať, že bude závisieť od faktorov ako je typ produktu, stupeň jeho špecifickosti, jeho parametre dôležité pre spotrebiteľa, fixné náklady potrebné napr. na výskum atď. Ich vplyv sa ale nedá presne vykalkulovať a jediný funkčný spôsob ako zistiť optimálny stupeň koncentrácie je nechať pôsobiť nenarušený trh, ktorý má tendenciu približovať sa k tomuto optimu mechanizmom zisku alebo straty.
Historickým príkladom koncentrácie je napr. vývoj automobilového priemyslu USA v jeho rannom štádiu začiatkom 20. storočia. Spočiatku existovalo niekoľko desiatok menších firiem produkujúcich stovky, maximálne tisíce automobilov ročne, čo je stav aspoň vzdialene blízky dokonalej konkurencii. Následné inovácie Fordu (zavedenie pásovej výroby) a General Motors (zladenie masovej výroby so schopnosťou vyrábať viac špecifických modelov) viedli k tomu, že o 20 rokov neskôr zostali na trhu iba 3 veľké firmy. Miera "dokonalosti" konkurencie teda poklesla, počet značiek z ktorých si motoristi mohli vybrať tiež, je však zrejmé, že napriek tomu boli koncom dvadsiatych rokov zákazníci v omnoho lepšej situácii než 20 rokov predtým.
4.4.1 Náreky nad nedostatkom konkurencie
Pozrime sa z tohto hľadiska na náreky nad nedostatkom konkurencie, ktoré sú pomerne časté najmä v prípade high-tech spoločností, kde vďaka veľkým nákladom na výskum prevláda spomenutý trend ku koncentrácii. Vhodným príkladom je konkurencia medzi AMD a Intelom, kde sa niektorí spotrebitelia sťažujú na to, že majú len 2 alternatívy pre kúpu CPU, a že jedna z nich, Intel, vďaka svojmu 80%nému trhovému podielu pôsobí ako monopol deformujúci trh (obvykle preto aj podporujú politické zásahy proti nemu). Títo spotrebitelia prehliadajú niektoré suvislosti. Trh CPU v istom čase má približne danú veľkosť, predá sa isté množstvo CPU a spotrebitelia na ne vynaložia istú celkovú sumu. Ak si niekto želá vzrast počtu firiem vyrábajúcich CPU (povedzme z 2 na 5), mal by si položiť otázku, kto bude kupovať ich produkciu. Keďže obyvateľstvo zemegule zrejme tak skoro nevzrastie o ďalších 10 mld ľudí, budú sa musieť títo 3 noví výrobcovia podeliť o trh s 2 starými, ktorých trhový podiel poklesne. Navyše poklesne aj miera zisku z každého predaného CPU, lebo konkurencia zníži ceny. Firmy budú akumulovať kapitál pomalšie a každá z nich bude môcť investovať do vývoja menej peňazí ako je to dnes. Ak si nové firmy trh rozdelia cca rovnomerne, každá z nich bude mať k dispozícii na vývoj oveľa menej zdrojov ako má dnes Intel, a dokonca menej ako má dnes AMD. Keďže hlavnou príčinou prevahy Intelu nad AMD sú zrejme jeho oveľa väčšie finančné zdroje, je zrejmé, že veľkosť týchto zdrojov je rozhodujúci faktor vývoja a kvality v tomto odvetví a obmedzenie ich množsta vývoj pravdepodobne výrazne spomalí. Milovníci konkurencie teda dostanú na výber 5 možností namiesto 2, ale s najväčšou pravdepodobnosťou bude každá z nich menej výhodná ako 2 staré. Ak by tento stav nejakým spôsobom nastal, niektoré z týchto firiem by sa veľmi rýchlo dostali do straty, lebo aj malé rozdiely vo veľkosti by viedli k významným rozdielom v konkurencieschopnosti a opäť by sa zaopakoval celý cyklus koncentrácie, ktorý svojho času vyradil Cyrix, pričom výsledkom by bola zrejme situácia veľmi podobná dnešnej. Inou alternatívou je situácia, ktorá by vznikla v prípade vyrovnanej sily týchto firiem. Vtedy by došlo k cenovej vojne, ktorá by viedla k výrazným poklesom cien CPU, nízkym ziskom, nízkym investíciám a k stagnácii odvetvia. Obrazne povedané, spotrebitelia by si mohli kupovať ako najvýkonnejšie CPU 386ky, ale za neobyčajne výhodné ceny. Presne toto by sa stalo ak by konkurencia v odvetví bola dokonalá.
Situácia ma ešte jeden aspekt, ktorý treba zvážiť zoči-voči averzii voči "súkromným monopolom". Je zvykom kritizovať ich za údajné ignorovanie zákazníka a jeho potrieb a vysoké ceny, čo je problém, ktorý by údajne vyriešila dokonalá konkurencia. Pri pohľade na trh CPU ale vidíme niečo úplne iné. Intel má dlhodobo vyššie ceny ako AMD, zjavne má výraznú možnosť využívať monopolnú taktiku a aj ju využíva, čím sa stáva ideálnym príkladom firmy nezapadajúcim do konštruktu dokonalej konkurencie - 80% zákazníkov ale napriek tomu kupuje jeho výrobky. Kritici tohto "monopolu" sa príliš nezamýšľajú nad tým, prečo to tak je - keby to urobili museli by svoje názory prehodnotiť. Je to tak z toho dôvodu, že práve "monopolné" postavenie umožňuje Intelu optimálne reagovať na priania spotrebiteľov. Tí sú zjavne ochotní platiť "monopolnú" cenu aby získali technologicky pokročilejší výrobok a financovať tak jeho zisky a vývoj, ktorý im prináša ďalšie inovácie. Spotrebitelia teda dali Intelu to postavenie ktoré dnes na trhu má. Keby chceli kupovať menej inovatívne výrobky za nízku cenu, preferovali by AMD - tá pre zmenu pôsobí v tejto situácii ako "dokonalejší" konkurent (nižšie ceny, pomalší vývoj). 80% zákazníkov však po tejto dokonalosti netúži. Je to práve "nedokonalosť" reálnej konkurencie či "monopol", čo umožňuje optimálne uspokojenie potrieb väčšiny.
4.4.2 Náreky nad nadbytkom konkurencie
Existuje aj opačný "problém", na ktorý, paradoxne, poukazujú často tí istí ľudia ako na predošlý problém nedostatku konkurencie, a tým je nadbytok konkurencie. Obvykle sa o ňom hovorí s cieľom presadiť štátny monopol. Tak dochádza k tomu, že bojovníci proti monopolom sa dožadujú monopolizácie nejakého odvetvia. Pekným príkladom je snaha o ustanovenie monopolnej štátnej zdravotnej poisťovne (ZP) s odôvodnením, že existencia viacerých súkromných ZP len neproduktívne delí zdroje medzi viacero subjektov na úkor pacienta a monopol by tomu zamedzil.
Náš názor na tento problém jasne plynie z vyššie uvedeného. Nutnou podmienkou toho aby bol monopol skutočne efektívnejší ako konkurenčné prostredie je existencia výrazných úspor z rozsahu v danom odvetví. Ak by v oblasti ZP niečo také existovalo, došlo by aj v podmienkach konkurencie k výraznej prevahe veľkej poisťovne nad menšími a k ich vytlačeniu. Špeciálne v podmienkach Slovenska, kde VšZP má na trhu jasne najväčší podiel, by za tejto situácie musela byť táto poisťovňa schopná v konkurenčnom boji bez problémov vytlačiť ostatné, oveľa menšie ZP. Fakt že k tomu nedochádza možno vysvetliť len tým, že buď dostatočne významné úspory z rozsahu neexistujú, alebo je štátna ZP z nejakých iných dôvodov tak mimoriadne neefektívna, že ich nedokáže zúžitkovať vo svoj prospech. Každopádne je to argument proti tomu aby v tomto odvetví došlo k vynútenej monopolizácii a stanovenie optimálnej miery koncentrácie je aj tu najvhodnejšie nechať na trh.
4.5 Monopolné výhody II - plánovanie podnikateľskej stratégie
Ďalšie výhody nedokonalej konkurencie opäť zodpovedajú výhodám monopolu a ekvivalentným nevýhodám dokonalej konkurencie. Patrí sem schopnosť plánovať dlhodobejšiu stratégiu, čo je vec v podmienkach dokonalej konkurencie ťažko uskutočniteľná. Pri nedokonalej konkurencii si firma môže napr. vytvoriť zo zisku rezervy pre prípad očakávaných problémov, ako sú napr. krízy či zmena požiadaviek spotrebiteľov. Môže nahromadiť kapitál potrebný pre investície do výrazne odlišnej novej produkcie, do výskumu či do skúpenia konkurencie.
Výraznou výhodou je aj možnosť oligopolu ovplyvniť cenu a zmeniť rozsah produkcie. Ak napr. vedenie oligopolu vykoná správnu prognózu poklesu dopytu po svojom výrobku, môže obmedzením produkcie udržať ceny a zmierniť straty. Prospeje tým tak svojej firme, ako aj celej spoločnosti, lebo obmedzí plytvanie vzácnymi výrobnými faktormi na zbytočnú nadprodukciu. V dokonalej konkurencii je to ťažko realizovateľné. Podnikateľ síce môže správne predvídať prepad dopytu, ale na rozdiel od oligopolu nemôže ovplyvniť cenu a jej prepad v dôsledku nadprodukcie a akákoľvek zmena týchto parametrov ho v podmienkach dokonalej konkurencie posunie do straty. Bez ohľadu na správnosť svojich predpovedí nie je žiadnou zmenou rozsahu svojej produkcie schopný zabrániť ani vlastným stratám, ani celospoločenskému plytvaniu, dokonca sa môže stať, že v zúfalej snahe zmierniť straty bude nútený zachovať rozsah výroby a podporovať negatívny trend ktorý sám správne predvídal.
Napokon určitou výhodou nedokonalej konkurencie je aj menšia potreba špecifických firiem s etablovanou značkou odlišovať sa od konkurentov neustálou reklamou, ktorá by bola nutná v situácii, keby by na trhu bolo veľa menších výrobcov unifikovaných produktov.
Tým sme ukončili vecnú analýzu fungovania dokonalej a nedokonalej konkurencie a v poslednej kapitole prikročíme k posúdeniu a hodnoteniu oboch módov konkurencie z etického a politického hľadiska.
Friday 5 June 2009
Je spotreba hnacím motorom ekonomiky?
Mnohí politici a ekonómovia sa mylne domnievajú v duchu chybných Keynesovsko-Marxistických doktrín, že ďalšia spotreba naštartuje ekonomiku.
Ak sa pozrieme na dôvody súčasnej „finačnej“ krízy, zistíme, že je to predovšetkým dôsledok dlhých rokov nekompetentnej menovej a rozpočtovej politiky, ktorá nabádala občanov, aby nezodpovedne míňali peniaze na spotrebné tovary za cenu obrovského zadlžovania.
Hospodárstvo sa obrátilo na frašku založenú len na spotrebe, ktorej chýbala protiváha v akumulácii kapitálu.
Bol problém v spotrebe? Porovnaj
Samotná spotreba nie je zlá, ak odráža skutočné preferencie trhu (pomer sporenia a výdavkov).
Ale ak spotreba bude umelo vyvolaná zadlžovaním sa, resp. úverovou expanziou, vytvorí ďalšie pomýlené investície, ktoré nezodpovedajú skutočným preferenciám trhu a krízu prehĺbia.
Reálna zvýšená spotreba sa dá realizovať len z množstva zvýšených úspor (akumulovaného kapitálu), teda preferencie nižšej spotreby súčasných spotrebných statkov v prospech budúcich kapitálových.
To umožní zmenu a nasmerovanie štrukúry výroby a spotreby bližšie k prianiu spotrebiteľov a smeruje k rozvoju ekonomiky.
Ak sa pozrieme na dôvody súčasnej „finačnej“ krízy, zistíme, že je to predovšetkým dôsledok dlhých rokov nekompetentnej menovej a rozpočtovej politiky, ktorá nabádala občanov, aby nezodpovedne míňali peniaze na spotrebné tovary za cenu obrovského zadlžovania.
Hospodárstvo sa obrátilo na frašku založenú len na spotrebe, ktorej chýbala protiváha v akumulácii kapitálu.
Bol problém v spotrebe? Porovnaj
Samotná spotreba nie je zlá, ak odráža skutočné preferencie trhu (pomer sporenia a výdavkov).
Ale ak spotreba bude umelo vyvolaná zadlžovaním sa, resp. úverovou expanziou, vytvorí ďalšie pomýlené investície, ktoré nezodpovedajú skutočným preferenciám trhu a krízu prehĺbia.
Reálna zvýšená spotreba sa dá realizovať len z množstva zvýšených úspor (akumulovaného kapitálu), teda preferencie nižšej spotreby súčasných spotrebných statkov v prospech budúcich kapitálových.
To umožní zmenu a nasmerovanie štrukúry výroby a spotreby bližšie k prianiu spotrebiteľov a smeruje k rozvoju ekonomiky.
Wednesday 27 May 2009
Red Alert a nedokonalá konkurencia. (kapitoly 1-3)
1 ÚVOD
Nedokonalá konkurencia je typickým a v praxi jednoznačne prevládajúcim stavom trhu. Napriek tomu je zaujímavé, že nepomerne viac úvah a analýz všetkých druhov sa venuje buď monopolu alebo dokonalej konkurencii a nedokonalá konkurencia sa považuje len za nejakú vadnú anomáliu. Podobne to vyzerá v prípade úvah o tom ako by "ideálna" ekonomika mala vyzerať. Ľudia ktorí vo všeobecnosti odmietajú štátne zásahy do ekonomiky snívajú o dokonalej konkurencii. Tí, ktorí štátne zásahy podporujú razia trochu schizofrenickejšiu dvojakú stratégiu. V prípade štátnych firiem (ktorých si želajú čo možno najviac) sa snažia o monopol s odôvodnením, že zabráni viacnásobnému opakovaniu tých istých činností, bude plniť rozmanité "sociálne" mimoekonomické ciele a zníži počet zbytočných úradníkov (sic!). V prípade súkromných firiem na tieto argumenty zabúdajú, znásobovanie aktivít im nevadí a podporujú tiež dokonalú konkurenciu. V každom prípade sa však nedokonalá konkurencia vníma ako niečo nežiadúce a škodlivé.
Pokiaľ by to tak bolo, vzniká celkom opodstatnená otázka, prečo tento typ konkurencie prevláda a prečo sa napriek jej údajnej škodlivosti ekonomiky vyspelých krajín pomerne dobre rozvíjajú. Cieľom tohto článku je ukázať, že to nie je napriek nedokonalej konkurencii, ale práve vďaka nej, a že nedokonalá konkurencia je efektívnejšie riešenie ako dokonalá konkurencia alebo monopol. S týmto cieľom preskúmame všetky 3 prípady a posúdime ich klady a zápory.
Nebudeme sa hrať na originalitu a bez mučenia priznáme, že väčšina kľúčových myšlienok nie je naša, ale je prebraná od klasikov. Zvlášť stojí za prečítanie Schumpeter: Kapitalizmus, socializmus a demokracia.
2 MONOPOL
Správne vymedzenie a posúdenie monopolu je pre cieľ tejto práce kľúčové. Je to tak preto, že údajná nevhodnosť nedokonalej konkurencie sa zdôvodňuje jej (opäť údajnou) blízkosťou k monopolu a ten je hodnotený, prinajmenšom v prípade súkromných firiem, jednoznačne negatívne. V tejto oblasti vládne veľa mýtov, predsudkov a pomýlených predstáv, ktoré by vydali na hrubé monografie. Nie je v našich priestorových možnostiach všetky rozmotať, budeme sa preto snažiť len o také spresnenie chápania problému, ktoré je nevyhnutné pre posúdenie nedokonalej konkurencie.
2.1 Definícia monopolu - pokus
Podľa Wikipedie je monopol definovaný nasledovne:
Monopoly exists when a specific individual or enterprise has sufficient control over a particular product or service to determine significantly the terms on which other individuals shall have access to it. Monopolies are thus characterized by a lack of economic competition for the good or service that they provide and a lack of viable substitute goods.
Takáto definícia je veľmi vágna. Vyžaduje subjektívne priestorové vymedzenie (je večierka XY vo svojej ulici monopolom, alebo je jej konkurentom predajňa o ulicu ďalej ?) Vágne je aj vymedzenie produktu a jeho substitútov. Striktne vzaté by bolo skoro nemožné nájsť nejaký monopol (Hovorí sa o monopole na predaj plynu, ale ten slúži napr. na kúrenie a varenie. Na tieto účely sa dá použiť aj elektrina, drevo, tepelné čerpadlo alebo sveter starej mamy. Firma AMD je monopolným výrobcom CPU AMD, Intel také nevyrába, iba CPU Intel. Sú alebo nie sú to substitúty ?) Pri voľnejšom posudzovaní všetko závisí na subjektívnom hodnotení. Pojem monopolu je tým skoro rovnako nejasný ako bez definície.
Ďalej sa dostaneme, keď sa nebudeme snažiť definovať monopol, ale monopolné správanie a monopolné ceny. O monopolných cenách hovoríme vtedy, ak je monopol schopný zvýšiť svoj zisk obmedzením ponuky a zvýšením predajnej ceny z trhovej hodnoty na monopolnú. V prípade funkčnej konkurencie by to nebolo možné, keďže výpadok v ponuke by za nižšiu cenu nahradili konkurenti. Výhoda tejto definície spočíva v tom, že z hry eliminuje subjektívne licitácie o tom čo je a čo nie je primeraným substitútom daného tovaru. Zaujímavé ale je, že má ďaleko k tomu, aby identifikovala monopol ako zloducha v zmysle populárych predstáv - neskôr totiž uvidíme, že skoro každá firma vykazuje v tomto zmysle črty monopolu. Niekomu by sa preto mohlo zdať, že táto definícia je rovnako zbytočná ako tá z Wikipédie, nie je to však pravda. Má totiž tú výhodu, že umožňuje stanoviť prvky monopolnej taktiky, čo nám neskôr umožní posúdiť ich prínosy či škodlivosť v kontexte ktorý nás zaujíma. Prijmime ju a pozrime sa na dôsledky, ktoré takéto fungovanie firiem bude mať na ekonomiku a spotrebiteľov.
2.2 Výhody a nevýhody monopolu
Podľa klasickej ekonómie škodlivosť monopolného správania spočíva v tom, že znemožnuje maximalizáciu produkcie a minimalizáciu ceny. Podľa Misesa, určité zdroje, ktoré by boli potrebné na zvýšenie produkcie, na to využité neboli a to bez toho aby boli namiesto toho využité alternatívnym spôsobom, ktorý by spotrebitelia hodnotili viac (ak by k tomu došlo, spotrebiteľom by to viac než kompenzovalo nevýhody obmedzenej produkcie daného produktu). Spotrebitelia teda boli ukrátení. Ďalšie námietky proti monopolu hovoria, že monopol brzdí pokrok, lebo nie je motivovaný k inováciám. Tieto hodnotenie možno zhrnúť takto:
Nevýhody monopolu:
- obmedzenie produkcie
- zvyšovanie ceny
- brzdenie inovácií kvôli nedostatku motivácie
Na druhej strane sa poukazuje na výhody monopolov, čo zvykli zdôrazňovať hlavne socialisti požadujúci znárodnenie a zmonopolizovanie ekonomiky
Výhody monopolu:
- zamedzuje znásobovaniu niektorých aktivít každou jednotlivou firmou, obmedzuje plytvanie
- zamedzuje zbytočnému konkurenčnému úsiliu, marketingu, reklame, trikom atď.
- zvyšuje zisky a koncentruje ich do jednej firmy, má preto viac zdrojov na inovácie
- môže plánovať dlhodobo, má rezervy a neovplyvnia ho krátkodobé výkyvy trhu
- môže sledovať aj sociálne ciele
2.3 Monopoly v praxi - historický náčrt
Človek ktorý práve padol z Marsu a nemá žiadne skúsenosti s reálnym svetom by musel v tomto bode prepadnúť depresiám, lebo z uvedeného náčrtu by vôbec nevedel vydedukovať, či prevažujú výhody alebo nevýhody monopolu. Skutočne nie je možné posúdiť ich s apriórnou istotou, takou drahou srdcu rakúskeho ekonóma, keďže sa ani nedá povedať, či sa monopol uchýli alebo neuchýli k monopolnému správaniu. Posúdiť tento problém možno teda len s istou presnosťou, empiricky. A práve tu sa treba vyhnúť omylu, ktorý zatemňuje úvahy o monopole, a tým je používanie rovnakého označenia "monopol" pre 2 prípady, ktoré síce vykazujú niektoré podobnosti, ale v základnom bode sa principiálne líšia. Z tohto dôvodu treba hodnotiť každý osobitne. Tieto prípady sú nasledovné:
1. Monopol zriadený štátom, podobný starým kráľovským privilegovaným spoločnostiam, prezentovaný aj ako služba verejnosti alebo ochrana napr. pred zlom voľnej konkurencie či inými hrôzami. (Niekedy sú podniky vytvorené týmto spôsobom neskôr sprivatizované, ale často štátna moc ich výsady zachováva aj po privatizácii, a to buď čiastočne alebo úplne. Podobný, hoci v detailoch odlišný, je aj prípad súkromných firiem, ktoré vďaka vylobovanej, na mieru šitej štátnej regulácii prakticky zlikvidovali konkurenciu.) Spĺňajú obvykle našu definíciu monopolného správania, a to často definitoricky (možnosť stanovovať ceny a rozsah produkcie plynie štátnym monopolom, resp. spriazneným inštitúciám priamo zo zákona). Na rozdiel od iných "monopolov" sa navyše dajú objektívne definovať ako monopoly jednoducho preto, lebo existuje zákon, ktorý im toto postavenie dáva a ktorý pokus o konkurenciu sankcionuje. Posudzovať ich efektivitu je z logiky veci pomerne ťažké, keďže ich často niet s čím porovnať. Tam kde je porovnanie aspoň trochu možné sa zdá, že ich efektivita bola nižšia, v niektorých prípadoch veľmi výrazne, oproti podnikom fungujúcim v rámci relatívne voľného trhu. Napr. aerolínie a telekomunikácie, kedysi pokladané za "prirodzené" monopoly, fungovali po liberalizácii trhu podstatne lepšie. Opačný príklad, teda že by liberalizácia spotrebiteľa poškodila, nepoznáme. Rôzne problémy liberalizácie, na ktoré sa zvykne poukazovať, spôsobuje obvykle buď pretrvávajúca nevhodná regulácia, alebo sú výsledkom použitia nie celkom korektných kritérií porovnania (ak napr. dosiaľ dotované ceny produktov štátneho monopolu po liberalizácii trhu stúpnu, sotva sa to dá pokladať za chybu liberalizácie). Udajné sociálne prínosy týchto monopolov spočívajúce v cenovej regulácii sú len istou formou prerozdelenia, ktorá nezvýši bohatstvo spoločnosti ako celku, iba deformuje ceny a tým motivuje k plytvaniu a zlej alokácii zdrojov.
2. Veľké firmy, ktoré vďaka mimoriadnej úspešnosti ovládli veľkú časť trhu. Pomohli im pritom aj štátne zásahy typu patenty, clá, regulácie alebo dotácie, ale v podstatne menšej miere ako je to v prípade 1. skupiny. Je zvykom hádzať ich do jedného vreca so štátnymi monopolmi, nasmerovať tým antimonopolnú averziu verejnosti aj voči nim a prehliadať zjavné odlišnosti. Najznámejšími spomedzi takýchto "zloduchov" boli Standard Oil a Alcoa, v poslednej dobe im zrejme začína konkurovať Intel. Pozrime sa na fakty. Podiel Standard Oil na americkom trhu dosiahol podľa Wikipedie v r. 1890 svoje maximum 88%, následne stagnoval či klesal až na 64% v r. 1911, keď bola spoločnosť antitrustovým zásahom rozdelená. Počas svojho pôsobenia znížil cenu petroleja na približne 20%, produkciu zvýšil a zaviedol množstvo technologických inovácií. Alcoa zvýšila produkciu hliníka mnohonásobne a cenu mnohonásobne znížila, takže z vzácneho kovu sa hliník stal bežným materiálom. Tieto firmy nezapadajú tak jednoducho do definície monopolného správania, neškrtili produkciu (prinajmenšom dlhodobo), znižovali ceny, presadzovali technologické inovácie. Nemali evidentné nevýhody monopolu, ale pritom mnohé jeho výhody. V knihe Antitrust and Monopoly: Anatomy of a Policy Failure autor Dominick Armentano preskúmal desiatky najznámejších antitrustových prípadov a v každom z nich našiel podobný model. Pri zdôvodňovaní prečo sa na tieto firmy zamerali antimonopolné zásahy sa používajú pôsobivo znejúce pojmy ako "nekalá konkurencia" alebo "deformovanie hospodárskej súťaže", ktoré majú síce negatívny hodnotiaci nádych (podobne ako pojmy "kapitalistický vykorisťovateľ" alebo "protisocialistická činnosť"), ale nedajú sa redukovať na žiadny konkrétny zločin. Nikto nebol zabitý, okradnutý, znásilnený ani podvedený, spotrebitelia profitovali a podpora konkurencie nepatrí k povinnostiam žiadnej firmy. Niekedy sa im vyčítala ich veľkosť (napr. priamo v rozhodnutí Najvyššieho Súdu), bez vysvetlenia čo je zločinné na samotnej veľkosti firmy.
Predbežný záver teda je že štátom zriadený monopol (bod 1.) je obvykle škodlivý, t.j. vo výpočte výhod a nevýhod prevažujú nevýhody. Z bodu 2. ale nemožno vyvodzovať záver, že súkromný monopol škodlivý nie je. Presnejšie by bolo povedať, že sa o žiadne monopoly podobné tým prvým nejedná (hoci prvky monopolistickej taktiky v zmysle definície by sa našli) a že poriadny súkromný monopol na dostatočne širokom segmente trhu ani nepoznáme. V skutočnosti sa v bode 2. jedná o prípady nedokonalej konkurencie.
3 DOKONALÁ KONKURENCIA
3.1 Definícia dokonalej konkurencie
Dokonalá konkurencia sa podľa Wikipedie vyznačuje týmito vlastnosťami:
- Many buyers/Many Sellers - Many consumers with the willingness and ability to buy the product at a certain price, Many producers with the willingness and ability to supply the product at a certain price.
- Low-Entry/Exit Barriers - It is relatively easy to enter or exit as a business in a perfectly competitive market.
- Perfect Information - For both consumers and producers.
- Firms Aim to Maximize Profits - Firms aim to sell where marginal costs meet marginal revenue, where they generate the most profit.
- Homogeneous Products - The characteristics of any given market good or service do not vary across suppliers.
Je všeobecná zhoda v názore, že tieto podmienky v realite prakticky nikdy nie sú splnené, nie je však zhoda v názore, či ich považovať za niečo žiadúce alebo nežiadúce. Práve prevládajúci názor že sú žiadúce sa budeme snažiť spochybniť.
3.2 Výhody a nevýhody dokonalej konkurencie
Výhodou dokonalej konkurencie je optimálne využívanie zdrojov na uspokojovanie potrieb spotrebiteľov za minimálne ceny v podmienkach ekonomiky bez inovácií a bez zmien vonkajších podmienok. Nakoľko ale takáto situácia prakticky neexistuje, nemá zmysel to považovať za zvláštnu výhodu, rovnako ako nemá zmysel ospevovať výhody lietajúcich kobercov, proste preto lebo neexistujú. Jej výhody by sa prejavili len v situácii, ktorú si ľudia neželajú, v situácii technologickej stagnácie, stagnácie svojich príjmov a unifikácie výrobkov. Naproti tomu tie črty dokonalej konkurencie, ktoré si ľudia prajú sú nedosiahnuteľné - napr. dokonalá informovanosť. Túžby ľudí sa obvykle točia okolo inovácií, rastu a uspokojenia potrieb, ktoré ešte uspokojené neboli, a tieto potreby dokonalá konkurencia nedokáže zabezpečiť. Skutočnosťou ktorú si jej obhajcovia obvykle neuvedomujú totiž je, že v podmienkach dokonalej konkurencie majú zisky tendenciu klesať k nule. Je to tak z toho dôvodu, že konkurencia znižuje cenu konečného produktu a zároveň snaha maximalizovať výrobu vedie k rastu cien výrobných faktorov, až napokon pri maximálnej produkcii neostane žiadny zisk. Z tohto dôvodu by ekonomika založená len na dokonalej konkurencii postupne dospela do stacionárneho stavu, v ktorom by z dlhodobého hľadiska neexistovali ani úspory ani nové investície a ekonomika by len reprodukovala svoju štruktúru. Skutočnosť, že prakticky k tomu nikdy nedôjde je daná práve "nedokonalosťou" reálnej konkurencie.
V podmienkach dokonalej konkurencie podnikateľ nemôže ovplyvniť trhovú cenu a odchýliť sa od nej, t.j. nemôže si dovoliť ani náznak monopolistickej taktiky, pretože by jeho firma okamžite bola nahradená konkurenciou a odsúdená ku krachu. Na prvý pohľad je to výhoda chrániaca spotrebiteľa pred podnikateľovou "chamtivosťou", v skutočnosti obmedzenie, ktoré podnikateľovi bráni dosiahnuť zisk a nahromadiť kapitál potrebný pre ďalšie investície, inovácie, technologické zlepšenia, rezervy pre prípad kríz či výkyvov trhu alebo pre zmenu zamerania produkcie kvôli lepšiemu uspokojeniu spotrebiteľa. Musí sledovať trh so všetkými jeho fluktuáciami, a to aj v situácii, keď si uvedomuje, že trh ho tlačí do neefektívnych rozhodnutí - ak sa nepodriadi, pokles efektivity bude ešte väčší. Schumpeter uvádza, že hoci dokonalá konkurencia je veľmi stabilná voči výpadku jedného podnikateľa, je extrémne nestabilná voči zmene vonkajších podmienok celej ekonomiky (ako je napr. neúroda). V tom prípade neschopnosť každého jednotlivého producenta ovplyvniť trh vedie k nemožnosti naplánovať svoju vlastnú efektívnu stratégiu prispôsobenia a na trhu dochádza k sérii neefektívnych výkyvov v cene a množstve produkcie.
Zhrnúť to možno nasledovne:
Výhody dokonalej konkurencie
- maximalizuje produkciu
- minimalizuje cenu
- chráni spotrebiteľa pred svojvôľou výrobcov
Nevýhody dokonalej konkurencie
- výhody dokonalej konkurencie sa týkajú väčšinou prakticky neexistujúcich situácií
- výhody dokonalej konkurencie sú nerozlučne spojené s oveľa zásadnejšími nevýhodami (nízka cena - nulový zisk)
- nemožnosť zisku, akumulácie kapitálu a z toho vyplývajúcich inovácií všetkých typov
- výrazne obmedzená možnosť racionálneho plánovania podnikateľskej stratégie
Pripomeňme, že námietky voči dokonalej konkurencii nie sú námietkami voči voľnej konkurencii, pretože tento pojem znamená niečo úplne iné, a to minimalizáciu zásahov štátu. V podmienkach voľnej konkurencie existuje dokonalá konkurencia nanajvýš ak krátkodobo a rýchlo sa vytráca; ak pretrváva je to obvykle spôsobené práve štátnym zásahom. Napr. v poľnohospodárstve je situácia podobná dokonalej konkurencii kvôli dotáciám a iným zásahom, ktoré držia nad vodou aj neefektívnych výrobcov (Paradoxne mnohí ľudia podporujú aj dokonalú konkurenciu, aj tieto vládne zásahy, a potom sa znepokojujú nad ich nevyhnutným dôsledkom, nulovým ziskom a poklesom príjmov poľnohospodárov len na mzdu za málo kvalifikovanú prácu. "Problém" chcú potom riešiť ďalšími vládnymi zásahmi.) V podmienkach voľného trhu ale neefektívne firmy krachujú, ich miesto zaberajú efektívnejšie, ktoré rastú a získavajú možnosť ovplyvňovať trh a uplatňovať prvky monopolnej taktiky. Tým sa dostávame k nedokonalej konkurencii.
(Nedokonalá konkurencia will return...)
Nedokonalá konkurencia je typickým a v praxi jednoznačne prevládajúcim stavom trhu. Napriek tomu je zaujímavé, že nepomerne viac úvah a analýz všetkých druhov sa venuje buď monopolu alebo dokonalej konkurencii a nedokonalá konkurencia sa považuje len za nejakú vadnú anomáliu. Podobne to vyzerá v prípade úvah o tom ako by "ideálna" ekonomika mala vyzerať. Ľudia ktorí vo všeobecnosti odmietajú štátne zásahy do ekonomiky snívajú o dokonalej konkurencii. Tí, ktorí štátne zásahy podporujú razia trochu schizofrenickejšiu dvojakú stratégiu. V prípade štátnych firiem (ktorých si želajú čo možno najviac) sa snažia o monopol s odôvodnením, že zabráni viacnásobnému opakovaniu tých istých činností, bude plniť rozmanité "sociálne" mimoekonomické ciele a zníži počet zbytočných úradníkov (sic!). V prípade súkromných firiem na tieto argumenty zabúdajú, znásobovanie aktivít im nevadí a podporujú tiež dokonalú konkurenciu. V každom prípade sa však nedokonalá konkurencia vníma ako niečo nežiadúce a škodlivé.
Pokiaľ by to tak bolo, vzniká celkom opodstatnená otázka, prečo tento typ konkurencie prevláda a prečo sa napriek jej údajnej škodlivosti ekonomiky vyspelých krajín pomerne dobre rozvíjajú. Cieľom tohto článku je ukázať, že to nie je napriek nedokonalej konkurencii, ale práve vďaka nej, a že nedokonalá konkurencia je efektívnejšie riešenie ako dokonalá konkurencia alebo monopol. S týmto cieľom preskúmame všetky 3 prípady a posúdime ich klady a zápory.
Nebudeme sa hrať na originalitu a bez mučenia priznáme, že väčšina kľúčových myšlienok nie je naša, ale je prebraná od klasikov. Zvlášť stojí za prečítanie Schumpeter: Kapitalizmus, socializmus a demokracia.
2 MONOPOL
Správne vymedzenie a posúdenie monopolu je pre cieľ tejto práce kľúčové. Je to tak preto, že údajná nevhodnosť nedokonalej konkurencie sa zdôvodňuje jej (opäť údajnou) blízkosťou k monopolu a ten je hodnotený, prinajmenšom v prípade súkromných firiem, jednoznačne negatívne. V tejto oblasti vládne veľa mýtov, predsudkov a pomýlených predstáv, ktoré by vydali na hrubé monografie. Nie je v našich priestorových možnostiach všetky rozmotať, budeme sa preto snažiť len o také spresnenie chápania problému, ktoré je nevyhnutné pre posúdenie nedokonalej konkurencie.
2.1 Definícia monopolu - pokus
Podľa Wikipedie je monopol definovaný nasledovne:
Monopoly exists when a specific individual or enterprise has sufficient control over a particular product or service to determine significantly the terms on which other individuals shall have access to it. Monopolies are thus characterized by a lack of economic competition for the good or service that they provide and a lack of viable substitute goods.
Takáto definícia je veľmi vágna. Vyžaduje subjektívne priestorové vymedzenie (je večierka XY vo svojej ulici monopolom, alebo je jej konkurentom predajňa o ulicu ďalej ?) Vágne je aj vymedzenie produktu a jeho substitútov. Striktne vzaté by bolo skoro nemožné nájsť nejaký monopol (Hovorí sa o monopole na predaj plynu, ale ten slúži napr. na kúrenie a varenie. Na tieto účely sa dá použiť aj elektrina, drevo, tepelné čerpadlo alebo sveter starej mamy. Firma AMD je monopolným výrobcom CPU AMD, Intel také nevyrába, iba CPU Intel. Sú alebo nie sú to substitúty ?) Pri voľnejšom posudzovaní všetko závisí na subjektívnom hodnotení. Pojem monopolu je tým skoro rovnako nejasný ako bez definície.
Ďalej sa dostaneme, keď sa nebudeme snažiť definovať monopol, ale monopolné správanie a monopolné ceny. O monopolných cenách hovoríme vtedy, ak je monopol schopný zvýšiť svoj zisk obmedzením ponuky a zvýšením predajnej ceny z trhovej hodnoty na monopolnú. V prípade funkčnej konkurencie by to nebolo možné, keďže výpadok v ponuke by za nižšiu cenu nahradili konkurenti. Výhoda tejto definície spočíva v tom, že z hry eliminuje subjektívne licitácie o tom čo je a čo nie je primeraným substitútom daného tovaru. Zaujímavé ale je, že má ďaleko k tomu, aby identifikovala monopol ako zloducha v zmysle populárych predstáv - neskôr totiž uvidíme, že skoro každá firma vykazuje v tomto zmysle črty monopolu. Niekomu by sa preto mohlo zdať, že táto definícia je rovnako zbytočná ako tá z Wikipédie, nie je to však pravda. Má totiž tú výhodu, že umožňuje stanoviť prvky monopolnej taktiky, čo nám neskôr umožní posúdiť ich prínosy či škodlivosť v kontexte ktorý nás zaujíma. Prijmime ju a pozrime sa na dôsledky, ktoré takéto fungovanie firiem bude mať na ekonomiku a spotrebiteľov.
2.2 Výhody a nevýhody monopolu
Podľa klasickej ekonómie škodlivosť monopolného správania spočíva v tom, že znemožnuje maximalizáciu produkcie a minimalizáciu ceny. Podľa Misesa, určité zdroje, ktoré by boli potrebné na zvýšenie produkcie, na to využité neboli a to bez toho aby boli namiesto toho využité alternatívnym spôsobom, ktorý by spotrebitelia hodnotili viac (ak by k tomu došlo, spotrebiteľom by to viac než kompenzovalo nevýhody obmedzenej produkcie daného produktu). Spotrebitelia teda boli ukrátení. Ďalšie námietky proti monopolu hovoria, že monopol brzdí pokrok, lebo nie je motivovaný k inováciám. Tieto hodnotenie možno zhrnúť takto:
Nevýhody monopolu:
- obmedzenie produkcie
- zvyšovanie ceny
- brzdenie inovácií kvôli nedostatku motivácie
Na druhej strane sa poukazuje na výhody monopolov, čo zvykli zdôrazňovať hlavne socialisti požadujúci znárodnenie a zmonopolizovanie ekonomiky
Výhody monopolu:
- zamedzuje znásobovaniu niektorých aktivít každou jednotlivou firmou, obmedzuje plytvanie
- zamedzuje zbytočnému konkurenčnému úsiliu, marketingu, reklame, trikom atď.
- zvyšuje zisky a koncentruje ich do jednej firmy, má preto viac zdrojov na inovácie
- môže plánovať dlhodobo, má rezervy a neovplyvnia ho krátkodobé výkyvy trhu
- môže sledovať aj sociálne ciele
2.3 Monopoly v praxi - historický náčrt
Človek ktorý práve padol z Marsu a nemá žiadne skúsenosti s reálnym svetom by musel v tomto bode prepadnúť depresiám, lebo z uvedeného náčrtu by vôbec nevedel vydedukovať, či prevažujú výhody alebo nevýhody monopolu. Skutočne nie je možné posúdiť ich s apriórnou istotou, takou drahou srdcu rakúskeho ekonóma, keďže sa ani nedá povedať, či sa monopol uchýli alebo neuchýli k monopolnému správaniu. Posúdiť tento problém možno teda len s istou presnosťou, empiricky. A práve tu sa treba vyhnúť omylu, ktorý zatemňuje úvahy o monopole, a tým je používanie rovnakého označenia "monopol" pre 2 prípady, ktoré síce vykazujú niektoré podobnosti, ale v základnom bode sa principiálne líšia. Z tohto dôvodu treba hodnotiť každý osobitne. Tieto prípady sú nasledovné:
1. Monopol zriadený štátom, podobný starým kráľovským privilegovaným spoločnostiam, prezentovaný aj ako služba verejnosti alebo ochrana napr. pred zlom voľnej konkurencie či inými hrôzami. (Niekedy sú podniky vytvorené týmto spôsobom neskôr sprivatizované, ale často štátna moc ich výsady zachováva aj po privatizácii, a to buď čiastočne alebo úplne. Podobný, hoci v detailoch odlišný, je aj prípad súkromných firiem, ktoré vďaka vylobovanej, na mieru šitej štátnej regulácii prakticky zlikvidovali konkurenciu.) Spĺňajú obvykle našu definíciu monopolného správania, a to často definitoricky (možnosť stanovovať ceny a rozsah produkcie plynie štátnym monopolom, resp. spriazneným inštitúciám priamo zo zákona). Na rozdiel od iných "monopolov" sa navyše dajú objektívne definovať ako monopoly jednoducho preto, lebo existuje zákon, ktorý im toto postavenie dáva a ktorý pokus o konkurenciu sankcionuje. Posudzovať ich efektivitu je z logiky veci pomerne ťažké, keďže ich často niet s čím porovnať. Tam kde je porovnanie aspoň trochu možné sa zdá, že ich efektivita bola nižšia, v niektorých prípadoch veľmi výrazne, oproti podnikom fungujúcim v rámci relatívne voľného trhu. Napr. aerolínie a telekomunikácie, kedysi pokladané za "prirodzené" monopoly, fungovali po liberalizácii trhu podstatne lepšie. Opačný príklad, teda že by liberalizácia spotrebiteľa poškodila, nepoznáme. Rôzne problémy liberalizácie, na ktoré sa zvykne poukazovať, spôsobuje obvykle buď pretrvávajúca nevhodná regulácia, alebo sú výsledkom použitia nie celkom korektných kritérií porovnania (ak napr. dosiaľ dotované ceny produktov štátneho monopolu po liberalizácii trhu stúpnu, sotva sa to dá pokladať za chybu liberalizácie). Udajné sociálne prínosy týchto monopolov spočívajúce v cenovej regulácii sú len istou formou prerozdelenia, ktorá nezvýši bohatstvo spoločnosti ako celku, iba deformuje ceny a tým motivuje k plytvaniu a zlej alokácii zdrojov.
2. Veľké firmy, ktoré vďaka mimoriadnej úspešnosti ovládli veľkú časť trhu. Pomohli im pritom aj štátne zásahy typu patenty, clá, regulácie alebo dotácie, ale v podstatne menšej miere ako je to v prípade 1. skupiny. Je zvykom hádzať ich do jedného vreca so štátnymi monopolmi, nasmerovať tým antimonopolnú averziu verejnosti aj voči nim a prehliadať zjavné odlišnosti. Najznámejšími spomedzi takýchto "zloduchov" boli Standard Oil a Alcoa, v poslednej dobe im zrejme začína konkurovať Intel. Pozrime sa na fakty. Podiel Standard Oil na americkom trhu dosiahol podľa Wikipedie v r. 1890 svoje maximum 88%, následne stagnoval či klesal až na 64% v r. 1911, keď bola spoločnosť antitrustovým zásahom rozdelená. Počas svojho pôsobenia znížil cenu petroleja na približne 20%, produkciu zvýšil a zaviedol množstvo technologických inovácií. Alcoa zvýšila produkciu hliníka mnohonásobne a cenu mnohonásobne znížila, takže z vzácneho kovu sa hliník stal bežným materiálom. Tieto firmy nezapadajú tak jednoducho do definície monopolného správania, neškrtili produkciu (prinajmenšom dlhodobo), znižovali ceny, presadzovali technologické inovácie. Nemali evidentné nevýhody monopolu, ale pritom mnohé jeho výhody. V knihe Antitrust and Monopoly: Anatomy of a Policy Failure autor Dominick Armentano preskúmal desiatky najznámejších antitrustových prípadov a v každom z nich našiel podobný model. Pri zdôvodňovaní prečo sa na tieto firmy zamerali antimonopolné zásahy sa používajú pôsobivo znejúce pojmy ako "nekalá konkurencia" alebo "deformovanie hospodárskej súťaže", ktoré majú síce negatívny hodnotiaci nádych (podobne ako pojmy "kapitalistický vykorisťovateľ" alebo "protisocialistická činnosť"), ale nedajú sa redukovať na žiadny konkrétny zločin. Nikto nebol zabitý, okradnutý, znásilnený ani podvedený, spotrebitelia profitovali a podpora konkurencie nepatrí k povinnostiam žiadnej firmy. Niekedy sa im vyčítala ich veľkosť (napr. priamo v rozhodnutí Najvyššieho Súdu), bez vysvetlenia čo je zločinné na samotnej veľkosti firmy.
Predbežný záver teda je že štátom zriadený monopol (bod 1.) je obvykle škodlivý, t.j. vo výpočte výhod a nevýhod prevažujú nevýhody. Z bodu 2. ale nemožno vyvodzovať záver, že súkromný monopol škodlivý nie je. Presnejšie by bolo povedať, že sa o žiadne monopoly podobné tým prvým nejedná (hoci prvky monopolistickej taktiky v zmysle definície by sa našli) a že poriadny súkromný monopol na dostatočne širokom segmente trhu ani nepoznáme. V skutočnosti sa v bode 2. jedná o prípady nedokonalej konkurencie.
3 DOKONALÁ KONKURENCIA
3.1 Definícia dokonalej konkurencie
Dokonalá konkurencia sa podľa Wikipedie vyznačuje týmito vlastnosťami:
- Many buyers/Many Sellers - Many consumers with the willingness and ability to buy the product at a certain price, Many producers with the willingness and ability to supply the product at a certain price.
- Low-Entry/Exit Barriers - It is relatively easy to enter or exit as a business in a perfectly competitive market.
- Perfect Information - For both consumers and producers.
- Firms Aim to Maximize Profits - Firms aim to sell where marginal costs meet marginal revenue, where they generate the most profit.
- Homogeneous Products - The characteristics of any given market good or service do not vary across suppliers.
Je všeobecná zhoda v názore, že tieto podmienky v realite prakticky nikdy nie sú splnené, nie je však zhoda v názore, či ich považovať za niečo žiadúce alebo nežiadúce. Práve prevládajúci názor že sú žiadúce sa budeme snažiť spochybniť.
3.2 Výhody a nevýhody dokonalej konkurencie
Výhodou dokonalej konkurencie je optimálne využívanie zdrojov na uspokojovanie potrieb spotrebiteľov za minimálne ceny v podmienkach ekonomiky bez inovácií a bez zmien vonkajších podmienok. Nakoľko ale takáto situácia prakticky neexistuje, nemá zmysel to považovať za zvláštnu výhodu, rovnako ako nemá zmysel ospevovať výhody lietajúcich kobercov, proste preto lebo neexistujú. Jej výhody by sa prejavili len v situácii, ktorú si ľudia neželajú, v situácii technologickej stagnácie, stagnácie svojich príjmov a unifikácie výrobkov. Naproti tomu tie črty dokonalej konkurencie, ktoré si ľudia prajú sú nedosiahnuteľné - napr. dokonalá informovanosť. Túžby ľudí sa obvykle točia okolo inovácií, rastu a uspokojenia potrieb, ktoré ešte uspokojené neboli, a tieto potreby dokonalá konkurencia nedokáže zabezpečiť. Skutočnosťou ktorú si jej obhajcovia obvykle neuvedomujú totiž je, že v podmienkach dokonalej konkurencie majú zisky tendenciu klesať k nule. Je to tak z toho dôvodu, že konkurencia znižuje cenu konečného produktu a zároveň snaha maximalizovať výrobu vedie k rastu cien výrobných faktorov, až napokon pri maximálnej produkcii neostane žiadny zisk. Z tohto dôvodu by ekonomika založená len na dokonalej konkurencii postupne dospela do stacionárneho stavu, v ktorom by z dlhodobého hľadiska neexistovali ani úspory ani nové investície a ekonomika by len reprodukovala svoju štruktúru. Skutočnosť, že prakticky k tomu nikdy nedôjde je daná práve "nedokonalosťou" reálnej konkurencie.
V podmienkach dokonalej konkurencie podnikateľ nemôže ovplyvniť trhovú cenu a odchýliť sa od nej, t.j. nemôže si dovoliť ani náznak monopolistickej taktiky, pretože by jeho firma okamžite bola nahradená konkurenciou a odsúdená ku krachu. Na prvý pohľad je to výhoda chrániaca spotrebiteľa pred podnikateľovou "chamtivosťou", v skutočnosti obmedzenie, ktoré podnikateľovi bráni dosiahnuť zisk a nahromadiť kapitál potrebný pre ďalšie investície, inovácie, technologické zlepšenia, rezervy pre prípad kríz či výkyvov trhu alebo pre zmenu zamerania produkcie kvôli lepšiemu uspokojeniu spotrebiteľa. Musí sledovať trh so všetkými jeho fluktuáciami, a to aj v situácii, keď si uvedomuje, že trh ho tlačí do neefektívnych rozhodnutí - ak sa nepodriadi, pokles efektivity bude ešte väčší. Schumpeter uvádza, že hoci dokonalá konkurencia je veľmi stabilná voči výpadku jedného podnikateľa, je extrémne nestabilná voči zmene vonkajších podmienok celej ekonomiky (ako je napr. neúroda). V tom prípade neschopnosť každého jednotlivého producenta ovplyvniť trh vedie k nemožnosti naplánovať svoju vlastnú efektívnu stratégiu prispôsobenia a na trhu dochádza k sérii neefektívnych výkyvov v cene a množstve produkcie.
Zhrnúť to možno nasledovne:
Výhody dokonalej konkurencie
- maximalizuje produkciu
- minimalizuje cenu
- chráni spotrebiteľa pred svojvôľou výrobcov
Nevýhody dokonalej konkurencie
- výhody dokonalej konkurencie sa týkajú väčšinou prakticky neexistujúcich situácií
- výhody dokonalej konkurencie sú nerozlučne spojené s oveľa zásadnejšími nevýhodami (nízka cena - nulový zisk)
- nemožnosť zisku, akumulácie kapitálu a z toho vyplývajúcich inovácií všetkých typov
- výrazne obmedzená možnosť racionálneho plánovania podnikateľskej stratégie
Pripomeňme, že námietky voči dokonalej konkurencii nie sú námietkami voči voľnej konkurencii, pretože tento pojem znamená niečo úplne iné, a to minimalizáciu zásahov štátu. V podmienkach voľnej konkurencie existuje dokonalá konkurencia nanajvýš ak krátkodobo a rýchlo sa vytráca; ak pretrváva je to obvykle spôsobené práve štátnym zásahom. Napr. v poľnohospodárstve je situácia podobná dokonalej konkurencii kvôli dotáciám a iným zásahom, ktoré držia nad vodou aj neefektívnych výrobcov (Paradoxne mnohí ľudia podporujú aj dokonalú konkurenciu, aj tieto vládne zásahy, a potom sa znepokojujú nad ich nevyhnutným dôsledkom, nulovým ziskom a poklesom príjmov poľnohospodárov len na mzdu za málo kvalifikovanú prácu. "Problém" chcú potom riešiť ďalšími vládnymi zásahmi.) V podmienkach voľného trhu ale neefektívne firmy krachujú, ich miesto zaberajú efektívnejšie, ktoré rastú a získavajú možnosť ovplyvňovať trh a uplatňovať prvky monopolnej taktiky. Tým sa dostávame k nedokonalej konkurencii.
(Nedokonalá konkurencia will return...)
Monday 25 May 2009
Monopoly a kartely I.
Problém monopolů, jemuž musí dnes lidstvo čelit, není plodem fungování tržního hospodářství. Je výsledkem záměrného jednání ze strany vlád. Není – jak vytrubují demagogové –zlem, které je spolu s dalšími neoddělitelně spjato s kapitalismem. Naopak, je to plod politiky, která je ke kapitalismu nepřátelská a je rozhodnuta narušovat a ničit jeho chod.
Klasickou zemí kartelů bylo Německo. V posledních desetiletích devatenáctého století se německá říše vydala cestou rozsáhlého programu Sozialpolitik. Záměrem bylo zvýšit příjmy a životní úroveň lidí pracujících za mzdu pomocí různých opatření v oblasti legislativy stranící odborovým organizacím, velice vychvalovaným Bismarckovým programem sociálního zabezpečení a nátlakem a donucením k vyšším mzdovým sazbám ze strany odborových svazů. Zastánci tohoto programu se vzepřeli varování ekonomů. Vyhlašovali, že nic takového jako ekonomický zákon neexistuje. V drsné realitě Německa zvýšila Sozialpolitik výrobní náklady. Každý pokrok v proodborových zákonech a každá úspěšná stávka zpřeházely průmyslové podmínky v neprospěch německých podniků. Tím pro ně bylo těžší předčit zahraniční konkurenty, jimž domácí události v Německu výrobní náklady nezvedaly. Kdyby byli Němci v takové situaci, aby se zřekli vývozu výrobků a vyráběli pouze pro domácí trh, clo by bylo neochránilo německé podniky před zesílenou konkurencí zahraničních podniků. Byly by musely prodávat za vyšší ceny. To, co by byli pracující získali z vymožeností v zákonech a z úspěchů odborů, to by byly pohltily vyšší ceny, které by museli platit za nakupované zboží. Reálné mzdové sazby by se zvýšily pouze do té míry, nakolik by podnikatelé dokázali zlepšit technologické procesy, a tím zvýšit produktivitu práce. Clo by způsobilo, že by Sozialpolitik byla neškodná. Ale Německo je a bylo již v době, kdy Bismarck představil svou proodborovou politiku, převážně průmyslovou zemí. Jeho podniky vyvážely podstatnou část své celkové výroby. Tyto vývozy umožnily Němcům dovážet potraviny a suroviny, které nemohli vypěstovat ve své zemi, jež byla relativně přelidněná a špatně vybavená přírodními zdroji. Tato situace nemohla být jednoduše napravena ochrannými cly. Německo mohly od katastrofálních důsledků jeho „pokrokových“ politik ve prospěch odborů osvobodit jedině kartely. Kartely si doma účtovaly monopolní ceny a do zahraničí prodávaly za nižší ceny. Kartely jsou nutným doprovodným jevem a výsledkem „pokrokové“ pracovní politiky, protože tato politika ovlivňuje průmyslová odvětví, která jsou pro svůj odbyt závislá na zahraničních trzích. Kartely samozřejmě nezajišťují pracujícím iluzorní „sociální výhody“, které jim slibovali dělničtí politici a odboroví předáci. Neexistuje žádný způsob, jak zvýšit mzdové sazby všem, kteří chtějí pracovat za mzdy, nad hranici určenou produktivitou každého druhu práce. Jediné, čeho kartely dosáhly, bylo vyrovnání domnělých výnosů v nominálních mzdových sazbách odpovídajícím nárůstem cen domácích statků. Avšak nejničivějšímu důsledku minimálních mzdových sazeb, trvalé masové nezaměstnanosti, bylo zpočátku zabráněno. U všech oborů, které se nemohou spokojit s domácím trhem a chtějí prodávat část své produkce v zahraničí, je funkcí cel v této době vládních zásahů do podnikání umožnit vznik domácích monopolních cen. Ať už byly účely a důsledky cel v minulosti jakékoli, jakmile se vyvážející země angažuje v opatřeních určených k růstu příjmů námezdních pracujících nebo zemědělců nad hranici tržních sazeb, musí podporovat programy, které vedou k domácím monopolním cenám příslušných statků. Moc národní vlády je omezena na území, které spadá pod její svrchovanost. Má moc zvýšit náklady domácí výroby. Nemá moc donutit cizince, aby za výrobky platili příslušně vyšší ceny. Pokud má vývoz pokračovat, musí být subvencován. Dotace mohou být vypláceny otevřeně ministerstvem financí, nebo jimi mohou být zatíženi spotřebitelé formou kartelových monopolních cen.
Zdroj: L.Mises: Lidské jednání
Klasickou zemí kartelů bylo Německo. V posledních desetiletích devatenáctého století se německá říše vydala cestou rozsáhlého programu Sozialpolitik. Záměrem bylo zvýšit příjmy a životní úroveň lidí pracujících za mzdu pomocí různých opatření v oblasti legislativy stranící odborovým organizacím, velice vychvalovaným Bismarckovým programem sociálního zabezpečení a nátlakem a donucením k vyšším mzdovým sazbám ze strany odborových svazů. Zastánci tohoto programu se vzepřeli varování ekonomů. Vyhlašovali, že nic takového jako ekonomický zákon neexistuje. V drsné realitě Německa zvýšila Sozialpolitik výrobní náklady. Každý pokrok v proodborových zákonech a každá úspěšná stávka zpřeházely průmyslové podmínky v neprospěch německých podniků. Tím pro ně bylo těžší předčit zahraniční konkurenty, jimž domácí události v Německu výrobní náklady nezvedaly. Kdyby byli Němci v takové situaci, aby se zřekli vývozu výrobků a vyráběli pouze pro domácí trh, clo by bylo neochránilo německé podniky před zesílenou konkurencí zahraničních podniků. Byly by musely prodávat za vyšší ceny. To, co by byli pracující získali z vymožeností v zákonech a z úspěchů odborů, to by byly pohltily vyšší ceny, které by museli platit za nakupované zboží. Reálné mzdové sazby by se zvýšily pouze do té míry, nakolik by podnikatelé dokázali zlepšit technologické procesy, a tím zvýšit produktivitu práce. Clo by způsobilo, že by Sozialpolitik byla neškodná. Ale Německo je a bylo již v době, kdy Bismarck představil svou proodborovou politiku, převážně průmyslovou zemí. Jeho podniky vyvážely podstatnou část své celkové výroby. Tyto vývozy umožnily Němcům dovážet potraviny a suroviny, které nemohli vypěstovat ve své zemi, jež byla relativně přelidněná a špatně vybavená přírodními zdroji. Tato situace nemohla být jednoduše napravena ochrannými cly. Německo mohly od katastrofálních důsledků jeho „pokrokových“ politik ve prospěch odborů osvobodit jedině kartely. Kartely si doma účtovaly monopolní ceny a do zahraničí prodávaly za nižší ceny. Kartely jsou nutným doprovodným jevem a výsledkem „pokrokové“ pracovní politiky, protože tato politika ovlivňuje průmyslová odvětví, která jsou pro svůj odbyt závislá na zahraničních trzích. Kartely samozřejmě nezajišťují pracujícím iluzorní „sociální výhody“, které jim slibovali dělničtí politici a odboroví předáci. Neexistuje žádný způsob, jak zvýšit mzdové sazby všem, kteří chtějí pracovat za mzdy, nad hranici určenou produktivitou každého druhu práce. Jediné, čeho kartely dosáhly, bylo vyrovnání domnělých výnosů v nominálních mzdových sazbách odpovídajícím nárůstem cen domácích statků. Avšak nejničivějšímu důsledku minimálních mzdových sazeb, trvalé masové nezaměstnanosti, bylo zpočátku zabráněno. U všech oborů, které se nemohou spokojit s domácím trhem a chtějí prodávat část své produkce v zahraničí, je funkcí cel v této době vládních zásahů do podnikání umožnit vznik domácích monopolních cen. Ať už byly účely a důsledky cel v minulosti jakékoli, jakmile se vyvážející země angažuje v opatřeních určených k růstu příjmů námezdních pracujících nebo zemědělců nad hranici tržních sazeb, musí podporovat programy, které vedou k domácím monopolním cenám příslušných statků. Moc národní vlády je omezena na území, které spadá pod její svrchovanost. Má moc zvýšit náklady domácí výroby. Nemá moc donutit cizince, aby za výrobky platili příslušně vyšší ceny. Pokud má vývoz pokračovat, musí být subvencován. Dotace mohou být vypláceny otevřeně ministerstvem financí, nebo jimi mohou být zatíženi spotřebitelé formou kartelových monopolních cen.
Zdroj: L.Mises: Lidské jednání
Friday 22 May 2009
Liberté alebo egalité II. ?
Nerovnost jednotlivců z pohledu bohatství a příjmu je základním rysem tržního hospodářství. Skutečnost, že svoboda je neslučitelná s rovností bohatství a příjmu, byla zdůrazňována mnoha autory. Není nutné pouštět se do zkoumání emocionálních argumentů, které jsou popsány v těchto dílech. Není ani třeba pokládat otázku, zda by zřeknutí se svobody samo o sobě zaručovalo ustavení rovnosti bohatství a příjmu a zda společnost může či nemůže existovat na základě takové rovnosti. Naším úkolem je pouze popsat roli, kterou nerovnost hraje v rámci tržní společnosti. V tržní společnosti jsou přímý nátlak a donucení používány pouze k zamezení jednání, které je škodlivé pro spolupráci ve společnosti. Jinak nejsou jednotlivci policejní mocí obtěžováni. Občan, jenž dodržuje zákony, se nepotká s vězniteli a katy. Tlak, který je třeba k tomu, aby jednotlivce donutil přispívat určitým dílem ke společnému tvořivému úsilí, vyvíjí cenová struktura trhu. Tento tlak je nepřímý. Každému příspěvku jednotlivce přiřazuje odměnu, jež je odstupňována podle hodnoty připisované tomuto příspěvku spotřebiteli. Při odměňování úsilí jednotlivce podle hodnoty tohoto úsilí je každému ponechána volba, zda chce své nadání a schopnosti využívat více nebo méně. Tato metoda samozřejmě nemůže vyloučit nevýhody vrozené osobní méněcennosti. Poskytuje však každému pobídku, aby své nadání a schopnosti využíval co nejvíce. Jedinou alternativou k tomuto finančnímu tlaku uplatňovanému trhem je přímý tlak a donucení, které vykonává policejní moc. Úřadům se musí svěřit úloha určovat množství a kvalitu práce, kterou každý jednotlivec musí vykonat. Jelikož jednotlivci nejsou z pohledu svých schopností stejní, vyžaduje to, aby úřady vyšetřily jejich osobnost. Jednotlivec se jakoby stává chovancem nápravného zařízení, jemuž je přidělen konkrétní úkol. Pokud nevykoná, co mu úřady přikázaly udělat, je podroben trestu. Je důležité uvědomit si, v čem spočívá rozdíl mezi přímým tlakem, který je uplatňován, aby zabránil zločinům, a přímým tlakem, který je uplatňován k vymáhání konkrétního výkonu. Jediné, co je požadováno od jedince v prvním případě, je vyhnout se určitému druhu chování, které je přesně určeno zákonem. Zpravidla je snadné zjistit, zda jsme byli či nebyli svědky porušení takového zákazu. V druhém případě je jednotlivec povinen vykonat konkrétní úkol; zákon ho nutí k neurčitému jednání, jehož specifikace je ponechána výkonné moci. Jedinec je povinen poslechnout, ať mu státní správa přikáže udělat cokoli. Zda rozkaz vydaný výkonnou mocí byl či nebyl přiměřený jeho silám a schopnostem a zda ho splnil či nesplnil podle svých nejlepších schopností, je mimořádně obtížné určit. Co se týče všech stránek své osobnosti a co se týče všech projevů svého chování, je každý občan podřízený rozhodnutím úřadů. V tržním hospodářství je prokurátor povinen u soudního přelíčení před trestním soudem předložit dostatečné důkazy, že obžalovaný je vinen. V otázce vykonávání nucené práce je však na obviněném, aby dokázal, že úkol, který mu byl zadán, přesahoval jeho schopnosti nebo že udělal vše, co od něj může být očekáváno. Pracovníci státní správy v sobě spojují funkci zákonodárce, vykonavatele zákona, veřejného prokurátora i soudce. Obvinění jsou jim zcela vydáni na milost. Toto mají lidé na mysli, když mluví o nedostatku svobody. Žádný systém dělby práce ve společnosti se neobejde bez metody, která činí jednotlivce zodpovědné za svůj příspěvek ke společnému tvořivému úsilí. Není-li tato zodpovědnost vymáhána cenovou strukturou trhu a jí vyvolanou nerovností bohatství a příjmu, musí být vynucena metodami přímého donucení uplatněných policií.
Tuesday 19 May 2009
Mýtus o tom ako laissez-faire spôsobilo našu súčasnú krízu
Spravodajské média práve vytvárajú jeden veľký historický mýtus. Mýtus o tom, že naša súčasná finančná kríza je výsledkom ekonomickej slobody a laissez-faire kapitalizmu.
Výborný článok od George Reismana v preklade na
Mýtus o tom ako laissez-faire spôsobilo našu súčasnú krízu
Výborný článok od George Reismana v preklade na
Mýtus o tom ako laissez-faire spôsobilo našu súčasnú krízu
Monday 18 May 2009
Poznámky k úpadku antickej civilizácie
Znalost dopadů vládního zasahování do tržních cen nám umožňuje pochopit ekonomické příčiny významné historické události, úpadku antické civilizace. Není nutné najít odpověď na otázku, zda je správné nazývat ekonomickou organizaci Římské říše kapitalismem. V každém případě je však jisté, že Římská říše v druhém století, době Antoninů, „dobrých“ císařů, dosáhla vysokého stupně společenské dělby práce a meziregionálního obchodu. Mnohá metropolitní centra, značný počet měst střední velikosti a mnoho malých měst byly sídly kultivované civilizace. Obyvatelé těchto městských aglomerací byli zásobováni potravinami a surovinami nejen ze sousedních venkovských oblastí, ale také ze vzdálených provincií. Část těchto dodávek proudila do měst jako příjmy jejich bohatých obyvatel majících pozemkové vlastnictví. Značná část ale byla nakupována výměnou za výrobky vzešlé ze zpracovatelských činností obyvatel měst, které nakupovali lidé z venkova. Mezi různými regiony rozsáhlé říše probíhala značná obchodní výměna. Nejen zpracovatelský průmysl, ale i zemědělství směřovalo k další specializaci. Jednotlivé části říše tak ztrácely hospodářskou soběstačnost. Byly na sobě vzájemně závislé. Úpadek říše a rozklad její civilizace byl způsoben dezintegrací jejího hospodářského propojení, a nikoli invazí barbarů. Nepřátelští agresoři pouze využili příležitosti, jež jim vnitřní slabost říše nabídla. Z vojenského pohledu nebyly kmeny, jež napadaly říši ve čtvrtém a pátém století, nebezpečnější než armády snadno poražené legiemi v předchozích dobách. Změnila se ale říše. Její hospodářská a sociální struktura byla již středověká. Svoboda, již Řím udělil obchodu a podnikání, byla vždy omezená. Obchod s obilím a jinými důležitými životními potřebami byl omezen ještě více než ostatní obchod. Požadovat za obilí, olej a víno – hlavní plodiny tehdejší doby – vyšší než běžné ceny bylo považováno za nespravedlivé a nemorální a úřady vždy rychle zakročily, když takové chování objevily.
Porovnaj
Nemohlo tak dojít ke vzniku efektivního velkoobchodu těmito komoditami. Politika annona, která vlastně představovala zestátnění či vyvlastnění obchodu s obilím městy, měla za úkol zaplnit tuto mezeru. Její dopady ale nebyly uspokojivé. Obilí bylo v městských aglomeracích vzácné a zemědělci si stěžovali na neziskovost jeho pěstování. Zásahy úřadů zabraňovaly přizpůsobení nabídky rostoucí poptávce.
Rozhodující okamžik nastal, když se v době politických problémů ve třetím a čtvrtém století císaři uchýlili ke zlehčování měny. Tento krok spolu se systémem maximálních cen zcela paralyzoval jak výrobu základních potravin i jejich obchod, tak také rozložil hospodářský systém společnosti. Čím více se úřady snažily vynucovat maximální ceny, tím zoufalejší byly podmínky mas městských obyvatel závislých na nákupech potravin. Obchod obilím a jinými základními potravinami zcela zmizel. Lidé se snažili vyhnout hladu útěkem na venkov, kde se sami pokoušeli pěstovat obilí, olej, víno a jiné potraviny. Vlastníci velkých pozemků na druhou stranu omezovali výrobu obilovin nad množství, které sami potřebovali, a začínali ve svých zemědělských staveních – venkovských sídlech – produkovat řemeslné výrobky, které potřebovali. Zemědělská velkovýroba, která byla již tak vážně ohrožena kvůli neefektivnosti otrocké práce, ztratila zcela svou racionalitu, jelikož přestalo být možné prodávat za ceny, jež by umožnily přežití. Majitelé pozemků totiž ztratili možnost prodávat ve městech, a tedy také dodávat své zboží řemeslníkům. Byli nuceni najít náhradu a uspokojit své potřeby, takže sami začali zaměstnávat řemeslníky ve svých venkovských sídlech. Opustili zemědělskou velkovýrobu a stali se majiteli půdy, kteří získávali rentu od nájemců půdy či pachtýřů. Tito coloni byli buď propuštění otroci, nebo městský proletariát, kteří se usadili ve vesnicích a začali obdělávat půdu. Na každém statku tak vznikla snaha o soběstačnost. Hospodářský význam měst, obchodu, podnikání a městských řemesel poklesl. Itálie a provincie se vrátily do méně rozvinutého stadia společenské dělby práce. Vysoce rozvinutá ekonomická struktura antické civilizace ustoupila systému, jejž nazýváme panský systém středověku. Císaři byli znepokojeni tímto vývojem, který podkopal finanční a vojenskou moc jejich vlády. Jejich opatření směřující k nápravě však byla neúčinná, jelikož nesměřovala k jádru problému. Nátlak a donucení, ke kterým se uchýlili, nemohl zvrátit trend ke společenské dezintegraci, jež byla naopak způsobena přílišným nátlakem a donucením. Nikdo z Římanů si nebyl vědom skutečnosti, že celý tento proces byl vyvolán vládním zasahováním do cen a zlehčováním měny. Vyhlašování císařských zákonů proti obyvatelům měst, kteří „relicta civitate rus habitare maluerit“, bylo marné.
Systém leiturgií, veřejných služeb poskytovaných bohatými občany, pouze rozklad dělby práce urychlil. Ani zákony o speciálních povinnostech majitelů lodí, navicularii, nezabránily úpadku mořeplaveckého umění, stejně jako zákony upravující obchodování s obilím nedokázaly zastavit snižující se dodávky zemědělských produktů do měst. Úžasná antická civilizace zahynula, jelikož nedokázala přizpůsobit své morální zásady a svůj právní systém požadavkům tržního hospodářství. Společenský řád je odsouzen ke zkáze, jsou-li činnosti, jež jeho běžné fungování vyžaduje, odmítnuty spoločenskými standardy, prohlášeny zákony za nelegální a trestány jako zločiny soudy a policií. Římská říše se rozpadla v prach, protože jí chyběl duch liberalismu a svobodného podnikání. Politika intervencionismu a její politický protějšek, princip Vůdce, způsobily rozpad mocné říše a nutně tak vždy rozloží a zničí jakoukoli společnost, která se k těmto principům přikloní.
zdroj L.Mises: Lidské jednání
Porovnaj
Nemohlo tak dojít ke vzniku efektivního velkoobchodu těmito komoditami. Politika annona, která vlastně představovala zestátnění či vyvlastnění obchodu s obilím městy, měla za úkol zaplnit tuto mezeru. Její dopady ale nebyly uspokojivé. Obilí bylo v městských aglomeracích vzácné a zemědělci si stěžovali na neziskovost jeho pěstování. Zásahy úřadů zabraňovaly přizpůsobení nabídky rostoucí poptávce.
Rozhodující okamžik nastal, když se v době politických problémů ve třetím a čtvrtém století císaři uchýlili ke zlehčování měny. Tento krok spolu se systémem maximálních cen zcela paralyzoval jak výrobu základních potravin i jejich obchod, tak také rozložil hospodářský systém společnosti. Čím více se úřady snažily vynucovat maximální ceny, tím zoufalejší byly podmínky mas městských obyvatel závislých na nákupech potravin. Obchod obilím a jinými základními potravinami zcela zmizel. Lidé se snažili vyhnout hladu útěkem na venkov, kde se sami pokoušeli pěstovat obilí, olej, víno a jiné potraviny. Vlastníci velkých pozemků na druhou stranu omezovali výrobu obilovin nad množství, které sami potřebovali, a začínali ve svých zemědělských staveních – venkovských sídlech – produkovat řemeslné výrobky, které potřebovali. Zemědělská velkovýroba, která byla již tak vážně ohrožena kvůli neefektivnosti otrocké práce, ztratila zcela svou racionalitu, jelikož přestalo být možné prodávat za ceny, jež by umožnily přežití. Majitelé pozemků totiž ztratili možnost prodávat ve městech, a tedy také dodávat své zboží řemeslníkům. Byli nuceni najít náhradu a uspokojit své potřeby, takže sami začali zaměstnávat řemeslníky ve svých venkovských sídlech. Opustili zemědělskou velkovýrobu a stali se majiteli půdy, kteří získávali rentu od nájemců půdy či pachtýřů. Tito coloni byli buď propuštění otroci, nebo městský proletariát, kteří se usadili ve vesnicích a začali obdělávat půdu. Na každém statku tak vznikla snaha o soběstačnost. Hospodářský význam měst, obchodu, podnikání a městských řemesel poklesl. Itálie a provincie se vrátily do méně rozvinutého stadia společenské dělby práce. Vysoce rozvinutá ekonomická struktura antické civilizace ustoupila systému, jejž nazýváme panský systém středověku. Císaři byli znepokojeni tímto vývojem, který podkopal finanční a vojenskou moc jejich vlády. Jejich opatření směřující k nápravě však byla neúčinná, jelikož nesměřovala k jádru problému. Nátlak a donucení, ke kterým se uchýlili, nemohl zvrátit trend ke společenské dezintegraci, jež byla naopak způsobena přílišným nátlakem a donucením. Nikdo z Římanů si nebyl vědom skutečnosti, že celý tento proces byl vyvolán vládním zasahováním do cen a zlehčováním měny. Vyhlašování císařských zákonů proti obyvatelům měst, kteří „relicta civitate rus habitare maluerit“, bylo marné.
Systém leiturgií, veřejných služeb poskytovaných bohatými občany, pouze rozklad dělby práce urychlil. Ani zákony o speciálních povinnostech majitelů lodí, navicularii, nezabránily úpadku mořeplaveckého umění, stejně jako zákony upravující obchodování s obilím nedokázaly zastavit snižující se dodávky zemědělských produktů do měst. Úžasná antická civilizace zahynula, jelikož nedokázala přizpůsobit své morální zásady a svůj právní systém požadavkům tržního hospodářství. Společenský řád je odsouzen ke zkáze, jsou-li činnosti, jež jeho běžné fungování vyžaduje, odmítnuty spoločenskými standardy, prohlášeny zákony za nelegální a trestány jako zločiny soudy a policií. Římská říše se rozpadla v prach, protože jí chyběl duch liberalismu a svobodného podnikání. Politika intervencionismu a její politický protějšek, princip Vůdce, způsobily rozpad mocné říše a nutně tak vždy rozloží a zničí jakoukoli společnost, která se k těmto principům přikloní.
zdroj L.Mises: Lidské jednání
Príklad nerovnováhy regulovaných ekonomík
Peňažná reforma v máji 1953 a rastúce problémy centrálne riadenej ekonomiky spôsobili akútny nedostatok voľne zmeniteľnej meny. Postupne jej bolo tak málo, že vtedajšie Československo nedokázalo včas uhrádzať ani platby svojich zastupiteľských úradov v západných štátoch.
Čítaj viac
Čítaj viac
Friday 15 May 2009
Liberté alebo egalité ?
Nerovnosti příjmů a bohatství jsou charakteristickými znaky tržního hospodářství. Jejich odstranění by tržní ekonomiku zcela zničilo. Lidem, kteří po rovnosti volají, jde vždy o zvýšení jejich vlastní spotřeby. Přestože se mnozí lidé hlásí k principu rovnosti jako politickému programu,nikdo není ochoten omezit vlastní příjem a podělit se s těmi, kdo mají méně.
Když americký příjemce mezd hovoří o rovnosti, dožaduje se toho, aby mu připadly dividendy akcionářů. Neusiluje o to, aby se jeho vlastní příjem snížil a přilepšilo si 95 procent světového obyvatelstva, jehož příjmy jsou nižší než jeho.
Úlohu, kterou příjmová nerovnost hraje v tržní společnosti, nesmíme zaměňovat s úlohou, jež hraje ve společnosti feudální či jiných typech nekapitalistických společností. A to přesto, že v průběhu historické evoluce nabývala tato předkapitalistická nerovnost značného významu.
Porovnejme například dějiny Číny s dějinami Anglie. Čína dosáhla značného stupně civilizace. Před dvěma tisíci lety byla ve vývoji daleko před Anglií. Na sklonku devatenáctého století byla ale Anglie bohatší a civilizovanější zemí, zatímco Čína byla chudá. Její civilizace se příliš nelišila od úrovně, jíž dosáhla v dávné minulosti. Její vývoj se zastavil.
Čína se pokoušela uplatnit princip rovnosti příjmů ve větší míře než Anglie. Pozemky byly znovu a znovu rozdělovány. Neexistovala zde početná třída proletariátu nevlastnícího půdu.
V Anglii osmnáctého století byla tato třída velmi početná. Omezující praktiky nezemědělského podnikání posvěcené tradičními ideologiemi po velmi dlouhou dobu oddalovaly vznik moderního podnikání. Jakmile ale filozofie laissez faire zcela vyvrátila omyly, na nichž bylo omezování podnikání založeno, otevřela cestu kapitalismu a industrializace mohla zrychleným tempem pokračovat, jelikož potřebná pracovní síla již byla dostupná.
„Věk strojů“ nebyl vytvořen, jak tvrdí Sombart, specifickou mentalitou honby za ziskem, jež se jednoho dne záhadně usadila v hlavách některých lidía udělala z nich „kapitalistické lidi“. Lidé vždy byli připraveni dosáhnout zisku, když se jim podařilo lépe přizpůsobit výrobu uspokojení potřeb veřejnosti.Byli ovšem paralyzováni vládnoucí ideologií, jež označovala zisk za nemorální a vytvářela institucionální překážky k jeho dosažení. Filozofie laissez faire, jež nahradila doktríny schvalující tradiční systém omezení, tyto překážky v cestě ke zlepšení materiálního blahobytu odstranila a dala tak vzniknout nové době. Liberální filozofie útočila na tradiční kastovní systém, jelikož jeho zachování nebylo slučitelné s fungováním tržního hospodářství. Usilovala o zrušení privilegií, protože chtěla otevřít cestu těm lidem, již dokázali vyrábět nejlevnějším způsobem největší množství výrobků nejlepší kvality. V této snaze o odstranění privilegií souhlasili utilitaristé a ekonomové s myšlenkami těch, kdo útočili na privilegia statutu z pozic údajných přirozených práv a doktríny rovnosti všech lidí. Obě tyto skupiny svorně zastávaly princip rovnosti všech lidí před zákonem. Tento společný postoj však neznamenal odstranění základního rozporu mezi těmito dvěma přístupy. Podle zastánců školy přirozeného práva jsou si všichni lidé biologicky rovni, a proto mají nezcizitelné právo na rovný podíl na všech věcech. První tvrzení je zjevně v rozporu se skutečností. Druhé vede při důsledné interpretaci k takovým absurdnostem, že jeho zastánci raději zcela zavrhují logickou konzistenci a v konečném důsledku přicházejí k tomu, že každá instituce, ať již je jakkoli diskriminující a hanebná, je považovaná za slučitelnou s nezadatelnou rovností všech lidí. Význační obyvatelé Virginie, jejichž myšlenky podnítily americkou revoluci, souhlasili s otroctvím černochů. Bolševismus, který je nejdespotičtějším vládním systémem, jaký historie zná, se vydává za samo zosobnění principu rovnosti a svobody všech lidí.
Liberální zastánci rovnosti před zákonem si byli plně vědomi skutečnosti, že se lidé nerodí rovni a že právě tato jejich nerovnost vede ke vzniku společenské spolupráce a civilizace. Rovnost před zákonem nebyla podle jejich názoru vytvořena, aby opravila nevyhnutelné skutečnosti světa a odstranila přírodní nerovnost. Představovala naopak nástroj k zajištění maximálního prospěchu, který z ní je možné vyvodit, pro celé lidstvo. Proto by žádné instituce stvořené člověkem neměly člověku bránit v dosažení takového postavení, v němž může nejlépe sloužit svým spoluobčanům. Liberálové nepřistupovali k tomuto problému z pozice údajných nezcizitelných práv jedinců, ale z pohledu společenského a utilitárního. Rovnost před zákonem je v jejich očích dobrá z toho důvodu, že nejlépe slouží zájmům všech. Ponechává na voličích, aby určili, kdo bude zastávat veřejné funkce, a na spotřebitelích, aby rozhodli, kdo bude vyvíjet výrobní činnosti. Odstraňuje tak příčiny násilných konfliktů a zajišťuje postupný rozvoj směrem k uspokojivějšímu stavu lidské společnosti.
Triumf této liberální filozofie dal vzniknout všem těm jevům, kterým v jejich celku říkáme civilizace Západu. Tato nová ideologie mohla ovšem zvítězit pouze v prostředí, v němž byl ideál příjmové rovnosti velmi slabý. Kdyby byli Angličané osmnáctého století zaujati chimérou rovnosti příjmů, filozofie laissez faire by pro ně neměla půvab, stejně jako jej dnes nemá pro Číňany nebo mohamedány. V tomto smyslu musí historikové přiznat, že ideologické dědictví feudalismu a panský systém přispěly k vzestupu moderních civilizací, přestože se od nich tak zásadně odlišují. Ti z filozofů osmnáctého století, kterým byly myšlenky této nové utilitární teorie cizí, mohli stále hovořit o lepší situaci v Číně a mohamedánských zemích. Je pravda, že toho o sociální struktuře orientálního světa mohli vědět jen málo. Z nejasných informací, které měli k dispozici, je obzvláště upoutávala nepřítomnost dědičné aristokracie a rozsáhlých pozemkových držav. V jejich představách tak byly tyto země úspěšnější při zavádění rovnosti než jejich vlastní země. Později, na sklonku devatenáctého století, se tato tvrzení objevila znovu. Vrátili se k nim nacionalisté těchto dotčených zemí. V čele tohoto průvodu stáli panslavisté, jejichž představitelé velebili přednosti komunální spolupráce, tak jak byla provozována v ruském miru a artělu a jugoslávské zádruze.Spolu s postupujícím sémantickým zmatením, jež změnilo význam politických termínů v jeho pravý opak, je dnes také nadměrně používán přídomek „demokratický“. Demokratickými jsou nazývány muslimské národy, které nikdy neznaly žádnou jinou formu vlády než neomezený absolutismus. Indičtí nacionalisté s chutí hovoří o hinduistické demokracii! Ekonomové a historici se však o takové emocionální výlevy nestarají. Pouze ukazují na skutečnost, že se v těchto národech nevytvořily takové ideologické a institucionální podmínky, jež na Západě daly vzniknout té kapitalistické civilizaci, jejíž nadřazenost dnes Asiaté implicitně přijímají, když hlasitě volají po jejích technologických a terapeutických nástrojích a vymoženostech.
A právě když si člověk uvědomí skutečnost, že v minulosti byla kultura mnohých asijských národů daleko před kulturou západní, objevuje se otázka, co vlastně pokrok na Východě zastavilo. V případě hinduistické civilizace je odpověď zjevná. Železné sevření nepružného kastovního systému ochromilo individuální iniciativu a v zárodku utlumilo každý pokus o odchýlení se od tradičních standardů. V Číně a mohamedánských zemích ale s výjimkou relativně málo početného otroctví kastovní rigidita neexistovala. V těchto zemích vládli autokraté, ale jednotlivci pod jejich vládou si byli rovni. Právě na tuto rovnost před panovníkem odkazují dnes lidé, kteří hovoří o údajných demokratických zvycích orientálních zemí. Koncept ekonomické rovnosti ovládaných, které byli tyto národy a jejich vládci oddáni, nebyl přesně definován. Přes tuto vágnost se ale lišil zásadním způsobem v jednom ohledu; v úplném zavržení nahromadění velkého majetku v rukou jakéhokoli jedince. Vládci totiž považovali bohaté lidi za ohrožení svého politického postavení. Všichni, jak vládci, tak ovládaní, byli přesvědčeni, že žádný člověk nemůže nahromadit nadbytečné prostředky jinak, než tak, že připraví jiné o to, co by jim mělo po právu patřit, a že bohatství několika zámožných lidí je příčinou chudoby většiny ostatních. Pozice bohatých podnikatelů byla ve všech orientálních zemích nesmírně ošemetná. Byli vydáváni na milost úředníků. Ani četné úplatky je nedokázaly ochránit před konfiskací. Veškerý lid zajásal, kdykoli se majetný podnikatel stal obětí závisti a nenávisti úředníků.
Tento odpor k penězům zastavil civilizační pokrok na Východě a uvrhl masy na hranici hladu. Jelikož nedocházelo k akumulaci kapitálu, nemohlo docházet k technologickým zdokonalením. Kapitalismus přišel na Východ jako cizí dovezená ideologie, vnucená cizími armádami a námořnictvem v podobě koloniální dominance nebo extrateritoriální správy. Tyto násilné způsoby zcela jistě nepředstavovaly správné prostředky ke změně tradicionalistické mentality orientálních národů. Uznání této skutečnosti ale nijak nemění platnost tvrzení, že to bylo odmítání kapitálové akumulace, jež odsoudilo stovky milionů Asiatů k chudobě a hladu. Koncept rovnosti, se kterým přicházejí naši dnešní propagandisté blahobytu, je pouhou kopií asijské myšlenky rovnosti. Přestože je ve všech ostatních ohledech velmi neurčitá, je zcela konkrétní ve svém odporu k velkým majetkům. Staví se proti velkému podnikání a velkému bohatství. Obhajuje různá opatření k omezení růstu velikosti podniků a zvýšení rovnosti prostřednictvím konfiskačního zdanění příjmů a jmění. A využívá závisti nerozumných mas.
Okamžitými hospodářskými dopady konfiskačních politik jsme se již zabývali. Je zjevné, že v dlouhém období tyto politiky musí vyústit nejen ve zpomalení a úplné zastavení další akumulace kapitálu, ale také ve spotřebu kapitálu akumulovaného v dřívějších dobách. Nejenže tedy zastaví další pokrok směrem k většímu materiálnímu blahobytu, ale dokonce trend obrátí a vyvolají tendenci k postupující chudobě. Asijské ideály by zvítězily; a Východ by se konečně setkal se Západem na stejné úrovni nouze.
Zdroj L.Mises: Lidské jednání
Když americký příjemce mezd hovoří o rovnosti, dožaduje se toho, aby mu připadly dividendy akcionářů. Neusiluje o to, aby se jeho vlastní příjem snížil a přilepšilo si 95 procent světového obyvatelstva, jehož příjmy jsou nižší než jeho.
Úlohu, kterou příjmová nerovnost hraje v tržní společnosti, nesmíme zaměňovat s úlohou, jež hraje ve společnosti feudální či jiných typech nekapitalistických společností. A to přesto, že v průběhu historické evoluce nabývala tato předkapitalistická nerovnost značného významu.
Porovnejme například dějiny Číny s dějinami Anglie. Čína dosáhla značného stupně civilizace. Před dvěma tisíci lety byla ve vývoji daleko před Anglií. Na sklonku devatenáctého století byla ale Anglie bohatší a civilizovanější zemí, zatímco Čína byla chudá. Její civilizace se příliš nelišila od úrovně, jíž dosáhla v dávné minulosti. Její vývoj se zastavil.
Čína se pokoušela uplatnit princip rovnosti příjmů ve větší míře než Anglie. Pozemky byly znovu a znovu rozdělovány. Neexistovala zde početná třída proletariátu nevlastnícího půdu.
V Anglii osmnáctého století byla tato třída velmi početná. Omezující praktiky nezemědělského podnikání posvěcené tradičními ideologiemi po velmi dlouhou dobu oddalovaly vznik moderního podnikání. Jakmile ale filozofie laissez faire zcela vyvrátila omyly, na nichž bylo omezování podnikání založeno, otevřela cestu kapitalismu a industrializace mohla zrychleným tempem pokračovat, jelikož potřebná pracovní síla již byla dostupná.
„Věk strojů“ nebyl vytvořen, jak tvrdí Sombart, specifickou mentalitou honby za ziskem, jež se jednoho dne záhadně usadila v hlavách některých lidía udělala z nich „kapitalistické lidi“. Lidé vždy byli připraveni dosáhnout zisku, když se jim podařilo lépe přizpůsobit výrobu uspokojení potřeb veřejnosti.Byli ovšem paralyzováni vládnoucí ideologií, jež označovala zisk za nemorální a vytvářela institucionální překážky k jeho dosažení. Filozofie laissez faire, jež nahradila doktríny schvalující tradiční systém omezení, tyto překážky v cestě ke zlepšení materiálního blahobytu odstranila a dala tak vzniknout nové době. Liberální filozofie útočila na tradiční kastovní systém, jelikož jeho zachování nebylo slučitelné s fungováním tržního hospodářství. Usilovala o zrušení privilegií, protože chtěla otevřít cestu těm lidem, již dokázali vyrábět nejlevnějším způsobem největší množství výrobků nejlepší kvality. V této snaze o odstranění privilegií souhlasili utilitaristé a ekonomové s myšlenkami těch, kdo útočili na privilegia statutu z pozic údajných přirozených práv a doktríny rovnosti všech lidí. Obě tyto skupiny svorně zastávaly princip rovnosti všech lidí před zákonem. Tento společný postoj však neznamenal odstranění základního rozporu mezi těmito dvěma přístupy. Podle zastánců školy přirozeného práva jsou si všichni lidé biologicky rovni, a proto mají nezcizitelné právo na rovný podíl na všech věcech. První tvrzení je zjevně v rozporu se skutečností. Druhé vede při důsledné interpretaci k takovým absurdnostem, že jeho zastánci raději zcela zavrhují logickou konzistenci a v konečném důsledku přicházejí k tomu, že každá instituce, ať již je jakkoli diskriminující a hanebná, je považovaná za slučitelnou s nezadatelnou rovností všech lidí. Význační obyvatelé Virginie, jejichž myšlenky podnítily americkou revoluci, souhlasili s otroctvím černochů. Bolševismus, který je nejdespotičtějším vládním systémem, jaký historie zná, se vydává za samo zosobnění principu rovnosti a svobody všech lidí.
Liberální zastánci rovnosti před zákonem si byli plně vědomi skutečnosti, že se lidé nerodí rovni a že právě tato jejich nerovnost vede ke vzniku společenské spolupráce a civilizace. Rovnost před zákonem nebyla podle jejich názoru vytvořena, aby opravila nevyhnutelné skutečnosti světa a odstranila přírodní nerovnost. Představovala naopak nástroj k zajištění maximálního prospěchu, který z ní je možné vyvodit, pro celé lidstvo. Proto by žádné instituce stvořené člověkem neměly člověku bránit v dosažení takového postavení, v němž může nejlépe sloužit svým spoluobčanům. Liberálové nepřistupovali k tomuto problému z pozice údajných nezcizitelných práv jedinců, ale z pohledu společenského a utilitárního. Rovnost před zákonem je v jejich očích dobrá z toho důvodu, že nejlépe slouží zájmům všech. Ponechává na voličích, aby určili, kdo bude zastávat veřejné funkce, a na spotřebitelích, aby rozhodli, kdo bude vyvíjet výrobní činnosti. Odstraňuje tak příčiny násilných konfliktů a zajišťuje postupný rozvoj směrem k uspokojivějšímu stavu lidské společnosti.
Triumf této liberální filozofie dal vzniknout všem těm jevům, kterým v jejich celku říkáme civilizace Západu. Tato nová ideologie mohla ovšem zvítězit pouze v prostředí, v němž byl ideál příjmové rovnosti velmi slabý. Kdyby byli Angličané osmnáctého století zaujati chimérou rovnosti příjmů, filozofie laissez faire by pro ně neměla půvab, stejně jako jej dnes nemá pro Číňany nebo mohamedány. V tomto smyslu musí historikové přiznat, že ideologické dědictví feudalismu a panský systém přispěly k vzestupu moderních civilizací, přestože se od nich tak zásadně odlišují. Ti z filozofů osmnáctého století, kterým byly myšlenky této nové utilitární teorie cizí, mohli stále hovořit o lepší situaci v Číně a mohamedánských zemích. Je pravda, že toho o sociální struktuře orientálního světa mohli vědět jen málo. Z nejasných informací, které měli k dispozici, je obzvláště upoutávala nepřítomnost dědičné aristokracie a rozsáhlých pozemkových držav. V jejich představách tak byly tyto země úspěšnější při zavádění rovnosti než jejich vlastní země. Později, na sklonku devatenáctého století, se tato tvrzení objevila znovu. Vrátili se k nim nacionalisté těchto dotčených zemí. V čele tohoto průvodu stáli panslavisté, jejichž představitelé velebili přednosti komunální spolupráce, tak jak byla provozována v ruském miru a artělu a jugoslávské zádruze.Spolu s postupujícím sémantickým zmatením, jež změnilo význam politických termínů v jeho pravý opak, je dnes také nadměrně používán přídomek „demokratický“. Demokratickými jsou nazývány muslimské národy, které nikdy neznaly žádnou jinou formu vlády než neomezený absolutismus. Indičtí nacionalisté s chutí hovoří o hinduistické demokracii! Ekonomové a historici se však o takové emocionální výlevy nestarají. Pouze ukazují na skutečnost, že se v těchto národech nevytvořily takové ideologické a institucionální podmínky, jež na Západě daly vzniknout té kapitalistické civilizaci, jejíž nadřazenost dnes Asiaté implicitně přijímají, když hlasitě volají po jejích technologických a terapeutických nástrojích a vymoženostech.
A právě když si člověk uvědomí skutečnost, že v minulosti byla kultura mnohých asijských národů daleko před kulturou západní, objevuje se otázka, co vlastně pokrok na Východě zastavilo. V případě hinduistické civilizace je odpověď zjevná. Železné sevření nepružného kastovního systému ochromilo individuální iniciativu a v zárodku utlumilo každý pokus o odchýlení se od tradičních standardů. V Číně a mohamedánských zemích ale s výjimkou relativně málo početného otroctví kastovní rigidita neexistovala. V těchto zemích vládli autokraté, ale jednotlivci pod jejich vládou si byli rovni. Právě na tuto rovnost před panovníkem odkazují dnes lidé, kteří hovoří o údajných demokratických zvycích orientálních zemí. Koncept ekonomické rovnosti ovládaných, které byli tyto národy a jejich vládci oddáni, nebyl přesně definován. Přes tuto vágnost se ale lišil zásadním způsobem v jednom ohledu; v úplném zavržení nahromadění velkého majetku v rukou jakéhokoli jedince. Vládci totiž považovali bohaté lidi za ohrožení svého politického postavení. Všichni, jak vládci, tak ovládaní, byli přesvědčeni, že žádný člověk nemůže nahromadit nadbytečné prostředky jinak, než tak, že připraví jiné o to, co by jim mělo po právu patřit, a že bohatství několika zámožných lidí je příčinou chudoby většiny ostatních. Pozice bohatých podnikatelů byla ve všech orientálních zemích nesmírně ošemetná. Byli vydáváni na milost úředníků. Ani četné úplatky je nedokázaly ochránit před konfiskací. Veškerý lid zajásal, kdykoli se majetný podnikatel stal obětí závisti a nenávisti úředníků.
Tento odpor k penězům zastavil civilizační pokrok na Východě a uvrhl masy na hranici hladu. Jelikož nedocházelo k akumulaci kapitálu, nemohlo docházet k technologickým zdokonalením. Kapitalismus přišel na Východ jako cizí dovezená ideologie, vnucená cizími armádami a námořnictvem v podobě koloniální dominance nebo extrateritoriální správy. Tyto násilné způsoby zcela jistě nepředstavovaly správné prostředky ke změně tradicionalistické mentality orientálních národů. Uznání této skutečnosti ale nijak nemění platnost tvrzení, že to bylo odmítání kapitálové akumulace, jež odsoudilo stovky milionů Asiatů k chudobě a hladu. Koncept rovnosti, se kterým přicházejí naši dnešní propagandisté blahobytu, je pouhou kopií asijské myšlenky rovnosti. Přestože je ve všech ostatních ohledech velmi neurčitá, je zcela konkrétní ve svém odporu k velkým majetkům. Staví se proti velkému podnikání a velkému bohatství. Obhajuje různá opatření k omezení růstu velikosti podniků a zvýšení rovnosti prostřednictvím konfiskačního zdanění příjmů a jmění. A využívá závisti nerozumných mas.
Okamžitými hospodářskými dopady konfiskačních politik jsme se již zabývali. Je zjevné, že v dlouhém období tyto politiky musí vyústit nejen ve zpomalení a úplné zastavení další akumulace kapitálu, ale také ve spotřebu kapitálu akumulovaného v dřívějších dobách. Nejenže tedy zastaví další pokrok směrem k většímu materiálnímu blahobytu, ale dokonce trend obrátí a vyvolají tendenci k postupující chudobě. Asijské ideály by zvítězily; a Východ by se konečně setkal se Západem na stejné úrovni nouze.
Zdroj L.Mises: Lidské jednání
Subscribe to:
Posts (Atom)