"Plánovaním za lepšie zajtrajšky" – Poučme sa z histórie: Herbert Hoover

Herbert Hoover, který byl americkým prezidentem celá 20. léta dokazoval, že je zastáncem silného státu v ekonomice. Za prezidenta Hardinga působil jako ministr obchodu a stal se předním obhájcem veřejných prací. Hoover z pozice své funkce také tyto politiky podporoval, věřil, že stát musí zasahovat a hospodářské krize léčit, vyslovoval se pro silnou roli odborů, které mají usilovat o vysoké mzdy, což má být lékem proti krizi – domníval se, že „staré ekonomii“ odzvonilo a že má recept „nové ekonomie“ na boj s nezaměstnaností. Vůbec nerozuměl koordinačním schopnostem trhu a harmonii zájmů, která na trhu vládne, což dokazuje jeho projev z 5. prosince 1929, ve kterém si pochvaloval nové provázání soukromého a státního sektoru a jejich společný postup proti hospodářským potížím spočívajícím ve snižování mezd: „Jedná se o něco zcela odlišného od arbitrárního chování, kdy každý usiloval jen o zničení druhého, což bylo typické pro dobu před nějakými třiceti či čtyřiceti lety.“
Výsledky tohoto dobrovolného boje s depresí byly dnes jen těžko představitelné věci. Henry Ford např. jako projev vlastenectví demonstrativně zvýšil mzdy. Hoover začal zvyšovat výdaje na veřejné práce, zvýšil dotace do zemědělství prostřednictvím FFB (Federal Farm Board). Snahou bylo udržet ceny na vysoké úrovni. Prostředkem měl být například výkup zemědělských surovin počínaje bramborami přes vajíčka, až k tabáku, a konče drůbeží. Výsledkem samozřejmě bylo, že se vytvořily ohromné zásoby, které byly drženy mimo trh. Ceny ale nevzrostly, jak si úředníci představovali, protože dovoz jejich nárůstu zabránil. Podpory zemědělcům jen dále přispěly k další výrobě a vytvořily další tlak na pokles cen. Programy „podpory“ zemědělství nakonec skončily tak, že nahromaděné zásoby byly se ztrátou prodány. Ztráta pouze z prodeje bavlny a obilí, jež byly považovány za „nejcitlivější“ komodity, činila na konci Hooverovy vlády 300 milionů dolarů a dalších 85 milionů bušlů obilí bylo „zdarma“ předáno Červenému kříži. Co se týče zahraničního obchodu, prosadil Hoover jako jeden ze svých prvních velkých počinů na postu prezidenta Smooth-Hawleyho sazebník, který zaváděl omezení zahraničního obchodu prostřednictvím nejvyšších cel v historii USA. K udržení vysokých mezd a cen provedl Hoover další krok. Omezil dramaticky imigraci. Během pár měsíců na konci roku 1930 snížil počet imigrantů z Evropy o 90 %.99 Vše bylo doprovázeno státní propagandou, která se snažila přemluvit mladé lidi, aby se vrátili do škol o opustili trh práce. Dalším krokem byl útok na burzu, která sice nepatřila do federální jurisdikce, ale burza byla považována za hlavního nepřítele lidu. Hoover se mylně domníval, že dochází k poklesu cen proto, že jsou umožněny tzv. krátké prodeje, a tak lednu 1930 předložil zákon, který tento běžný způsob obchodu zakazoval a měl tak působit na vzrůst cen akcií. Nic takového se ale nestalo a ani stát nemohlo. „Nová ekonomie“ Herberta Hoovera byla snůškou nesmyslů a hloupostí. Násilně přesměrovala část zdrojů na nesmyslné projekty s cílem zvýšit mzdy a ceny. Omezovala množství lidí, kteří produkovali hodnoty. To vše mohlo vést pouze k většímu hospodářskému úpadku. Porovnaj
Ve svém projevu v prosinci 1930 Hoover pyšně poukazoval na skutečnost, že během jeho vlády neklesají mzdy, že ceny obilí jsou díky FFB o 30 % vyšší než v Kanadě a ceny vlny o 80 % vyšší než v Dánsku. Co je tak skvělého na tom, že kvůli paternalistické politice vlády musejí Američané trpět vysokými cenami zboží, které by mohli koupit někde jinde o 80 % levněji, chápal snad jen prezident Hoover. Výroba prudce klesala, ovšem – jak předvídá rakouská teorie hospodářského cyklu – více byla postižena výroba produktů vyšších řádů, méně byla zasažena výroba spotřebitelských statků. (Mezi lety 1929 a 1931 klesl index trvanlivého zboží o více než 50 %, výroba netrvanlivých statků klesla o méně než 20 %, výroba oceli poklesla o téměř 80 %. Tržby v maloobchodě poklesly oproti tomu jen o 25 %.) Měnová politika byla stále inflační (FED se snažil zvyšovat tu část nabídky peněz, kterou měl pod kontrolou. Např. diskontní sazba klesala během roku 1930 z 4,5 % na 2 % a v polovině roku 1931 na 1,5 %. Poté došlo k jejímu zvýšení na konci roku 1931 na 3,5 %). Lidé ale ztráceli důvěru v bankovní systém a vybírali své účty. Podniky krachovaly. Bankovní rezervy dramaticky klesaly. Navzdory stálé snaze FEDu provádět inflaci začal statistik z Federální rezervní banky v New Yorku Carl Snyder v dubnu 1931 organizovat petici ekonomů za provádění politiky levných peněz.
Hayek v této souvislosti poznamenává: „Zdá se být zcela jisté, že vše se jenom zhorší, když se budeme snažit léčit symptomy deflace a zároveň budeme dělat vše pro to, abychom pomocí vztyčování překážek obchodu a ostatními státními zásahy zvětšili stupeň, v jakém se ekonomika nepřizpůsobuje potřebám trhu. Navíc.... bojovat proti depresi vynucenou úvěrovou expanzí znamená pokoušet se léčit zlo pomocí stejných prostředků, kterými bylo způsobeno.“ Navzdory zvláštní ekonomické logice této petice se pod ni podepsali prominentní ekonomové.
Ceny klesaly tím více, čím více lidé ztráceli důvěru v bankovní systém. Velké podniky však do konce roku 1931 nesnižovaly mzdy. Uprostřed největší hospodářské krize tedy rostly reálné mzdy. John M. Keynes chválil tuto politiku vysokých mezd a zároveň označoval inflační politiku FEDu za uspokojivou.
Nezaměstnanost byla ovšem obrovská a ti, co nepracovali, živořili mnohdy na hranici hladu. Nová pracovní místa se ale nevytvářela, protože vysoké mzdy nikdo nemohl v době krize zaplatit. V roce 1931 obtěžkala federální vláda ekonomiku největším rozpočtovým deficitem v historii Spojených států ve výši 2,2 mld. dolarů. Vláda zahájila také ohromné přerozdělovací projekty, které se postaraly o prudký nárůst výdajů (1,3 mld. dolarů v roce 1931). Hoover si navzdory všem svým ústupkům zachoval jistou mez, kterou nikdy nepřestoupil. To se ukázalo např. při pokusu o násilnou kartelizaci amerického průmyslu, kterou navrhl Gerard Swope, šéf General Electric, v podobě tzv. „Swopova plánu“. Státem vytvořené a podporované kartely měla řídit federální vláda a pomocí nich stabilizovat (tj. zvyšovat) ceny a stabilizovat (tj. omezit) výrobu. Zároveň měla předepisovat tzv. přípustné obchodní praktiky. Jednalo se o plán, který Hoover označil za fašistický, přestože jej většinovým souhlasem doporučilo i americké ministerstvo obchodu. Nebezpečí ekonomické fašizace bylo zažehnáno, ale netrvalo dlouho a Rooseveltova NRA (National Recovery Administration) tohoto cíle dosáhla v mnohem větším měřítku. Ještě předtím ale tyto praktiky začaly uskutečňovat jednotlivé státy. Oklahomský guvernér „Alafa Bill“ Murray například nařídil uzavření podniků těžících ropu do doby, než cena ropy vzroste na „minimální spravedlivou cenu“, tj. do výše jednoho dolaru za barel. Když se podniky odmítaly podřídit, vyslal k vynucení tohoto nařízení Národní gardu. K podobným opatřením následně sáhl i Texas. Některé další státy ve stejném duchu uzákonily limity těžby v rámci tzv. konzervačních zákonů.
Zákon o státním rozpočtu z roku 1932 představoval jeden z největších nárůstů daní schválených ve Spojených státech v době míru. Obnovila se řada válečných daní, objevily se prodejní daně z benzínu, pneumatik, automobilů, elektrické energie, šperků apod., vznikly nové daně z bankovních šeků, převodu obligací, telefonního, telegrafního a radiového spojení, osobní daně z příjmu vzrostly z 1,5 % – 5 % na 4 % – 8 %, daňové přirážky vzrostly z maximální výše 25 % na 63 %, darovací daň byla obnovena a zvýšena na 33,3 % atd. Zároveň si Hoover ovšem pomalu postupně uvědomoval, že program veřejných prací, kterého se tolik zastával a který od počátku deprese téměř zdvojnásobil množství budovaných federálních staveb, nepřináší ovoce v podobě snižování nezaměstnanosti a stojí velké prostředky. Proto postupně od těchto programů upouštěl. Důležitou částí Hooverova programu bylo založení RFC (Reconstruction Finance Corporation), která měla používat státních fondů k poskytování úvěrů bankám, průmyslu, zemědělství a místním vládám. Během roku 1932 poskytla RFC celkové úvěry ve výši 2,3 mld. dolarů. Přibližně polovina byla poskytnuta bankám, 17 % železnicím a 9 % zemědělství. Hoover dále zavedl první federální program podpor – Emergency Relief and Construction Act, který byl schválen v červenci 1932. Skrze RFC byly státům v rámci tohoto programu poskytovány značné finanční prostředky. Se zhoršující se situací krachovaly banky tím, jak si lidé vybírali své peníze a hromadili je raději doma, než aby riskovali jejich ztrátu v některé z bank. Státní měnová politika se tuto situaci snažila řešit tak, že pumpovala do ekonomiky nové peníze – prováděla inflaci a prezident vyzýval k boji proti hromadění peněz (hoarding): „Boj se dnes vede proti hromadění peněz.“ Cílem útoku státu se tedy stalo chování lidí, kterým reagovali na tristní výsledky regulací státu v oblasti bankovnictví, a banky byly nejvyššími politickými představiteli vybízeny k další úvěrové expanzi. New York Times 20. května napsaly, že prezident „je rozhořčen zjevnou neochotou komerčních bank v zemi spolupracovat při snaze o úvěrovou expanzi“.Předseda RFC Pomerene shrnul mínění státních úředníků o úloze bank v systému tržního hospodářství: „Banka..., která je ze 75 procent... likvidní a odmítne poskytnout úvěr..., je parazitem na společnosti.“
Za parazity tak byly označovány ty instituce, které se snažily napravit chyby svého dřívějšího neodpovědného chování, zatímco skuteční parazité na společnosti, vedoucí představitelé státních institucí zabývajících se přerozdělováním peněz, ničením produkce a umělým zvyšováním cen, se sami pasovali na spasitele společnosti. To je jen zlomek opatření, ke kterým Hoover ve své politice sáhl. Podrobný výčet lze najít na jiných místech. Pro ilustraci Hooverovy reakce na největší propad amerického hospodářství ve 20. století je tento nástin postačující.

podľa Šíma: Trh v čase a prostoru

Ľud versus ekonomika

Ľuďom sa často prízvukuje zdanlivo jasná "pravda" demagógie zástancov silného štátu:

Trh nemá morálku a preto potrebuje zásahy štátu.
Trh nemá morálku a preto musia vzniknúť odbory, aby chránili záujmy pracujúcich.
Sem trh nepatrí, tu sa uspokojujú dôležité ľudské potreby a tie zaistí "mocný a múdry" štát.

Proti tejto šialenej agitácii existuje len jedna dostupná zbraň, ako tvrdil L. Mises a tou je rozum.
Iba zdravý rozum stačí na to, aby zabránil ľuďom prepadnúť klamným prestavám a prázdnym frázam.
Z akýchsi naivných dôvodov sa neustále predpokladá, že vláda bude konať dobro a zjedná nápravu všetkých nepriaznivých javov, zabráni hospodárskym krízam, odstráni nezamestnanosť.
Trh však nie je zdivočelé zviera, ktoré pripravuje ľudí o prácu a plodí chudobu a preto ho treba skrotiť.
Trh je iba označenie pre mierové a dobrovoľné aktivity ľudí, ktorí si navzájom vymieňajú plody svojej práce, aby spoluprácou (resp. v konečnom dôsledku deľbou práce) mohli uspokojiť viac a kvalitnejšie svoje potreby. Táto spolupráca umožnila vzniknúť peniazom a cenám, ktoré koordinujú aktivity takým spôsobom, aby sa obmedzilo plytvanie.
Ak nevládne trh, potom tam nie je ani dobrovoľnosť, ale donútenie, následkom čoho neexistujú trhové ceny a preto dochádza k plytvaniu, k chaosu, k neefektivite a zadlžovaniu.
Modernými príkladmi sú zdravotníctvo, školstvo, infraštruktúra dopravy ako cesty, železnice.
Ako už bolo zdôraznené, dobrý úmysel nestačí, je potrebné neplytvať v jednotlivých odvetviach a mať možnosť porovnať naliehavosť potrieb v iných odvetviach. To však bez distribuovanej informácie, ktorej nositeľom sú práve ceny, nie je možné. Preto sa bude plytvať ďalej a problémy sa budú riešiť väčšími výdajmi z verejného rozpočtu. To sa začne páčiť podnikom, ktoré sú sučasťou štátneho byrokratického systému, pretož budú žiť zo štátnych zákaziek v prostredí, kde neexistuje voľný trh, teda tlak na zvyšovanie kvality a znižovanie nákladov. Tieto skupiny potom sami začnú požadovať ďalšie regulácie. V zoštátnených systémoch sa teda problémy budú len množiť.
Takáto situácia sa potom často prejavuje vo zvyšovaní daní, napríklad z príjmu, ktorými sa plní štátny rozpočet a zároveň bráni ďalšiemu (konkurenčnému) podnikaniu.
Zvýšená daň z príjmu totiž zabraňuje najmä začínajúcim podnikateľom akumulovať potrebný kapitál a tým sa rozvíjať, takže sú odsudení byť len drobnými podnikateľmi. Veľké firmy zapojené v byrokratickom systéme sú takto chránené pred konkurenciou. Tým sa podnikanie dostáva ešte viac do područia byrokracie, ktorá začne rozhodovať o oprávnenosti nákladov, cien, ziskov a podobne. Zároveň tým bujnie jej aparát a aj podiel voličov, ktorých je štát zamestnávateľom, čo znamená viac peňazí z verejných zdroj na výplaty byrokratov. A vďaka demokracii sa tak špirála štátnej moci a neslobody môže viac roztočiť...

Spracované podľa L.Mises: Lidské jednání