Red Alert a nedokonalá konkurencia. (kapitoly 1-3)

1 ÚVOD

Nedokonalá konkurencia je typickým a v praxi jednoznačne prevládajúcim stavom trhu. Napriek tomu je zaujímavé, že nepomerne viac úvah a analýz všetkých druhov sa venuje buď monopolu alebo dokonalej konkurencii a nedokonalá konkurencia sa považuje len za nejakú vadnú anomáliu. Podobne to vyzerá v prípade úvah o tom ako by "ideálna" ekonomika mala vyzerať. Ľudia ktorí vo všeobecnosti odmietajú štátne zásahy do ekonomiky snívajú o dokonalej konkurencii. Tí, ktorí štátne zásahy podporujú razia trochu schizofrenickejšiu dvojakú stratégiu. V prípade štátnych firiem (ktorých si želajú čo možno najviac) sa snažia o monopol s odôvodnením, že zabráni viacnásobnému opakovaniu tých istých činností, bude plniť rozmanité "sociálne" mimoekonomické ciele a zníži počet zbytočných úradníkov (sic!). V prípade súkromných firiem na tieto argumenty zabúdajú, znásobovanie aktivít im nevadí a podporujú tiež dokonalú konkurenciu. V každom prípade sa však nedokonalá konkurencia vníma ako niečo nežiadúce a škodlivé.

Pokiaľ by to tak bolo, vzniká celkom opodstatnená otázka, prečo tento typ konkurencie prevláda a prečo sa napriek jej údajnej škodlivosti ekonomiky vyspelých krajín pomerne dobre rozvíjajú. Cieľom tohto článku je ukázať, že to nie je napriek nedokonalej konkurencii, ale práve vďaka nej, a že nedokonalá konkurencia je efektívnejšie riešenie ako dokonalá konkurencia alebo monopol. S týmto cieľom preskúmame všetky 3 prípady a posúdime ich klady a zápory.

Nebudeme sa hrať na originalitu a bez mučenia priznáme, že väčšina kľúčových myšlienok nie je naša, ale je prebraná od klasikov. Zvlášť stojí za prečítanie Schumpeter: Kapitalizmus, socializmus a demokracia.

2 MONOPOL

Správne vymedzenie a posúdenie monopolu je pre cieľ tejto práce kľúčové. Je to tak preto, že údajná nevhodnosť nedokonalej konkurencie sa zdôvodňuje jej (opäť údajnou) blízkosťou k monopolu a ten je hodnotený, prinajmenšom v prípade súkromných firiem, jednoznačne negatívne. V tejto oblasti vládne veľa mýtov, predsudkov a pomýlených predstáv, ktoré by vydali na hrubé monografie. Nie je v našich priestorových možnostiach všetky rozmotať, budeme sa preto snažiť len o také spresnenie chápania problému, ktoré je nevyhnutné pre posúdenie nedokonalej konkurencie.

2.1 Definícia monopolu - pokus

Podľa Wikipedie je monopol definovaný nasledovne:

Monopoly exists when a specific individual or enterprise has sufficient control over a particular product or service to determine significantly the terms on which other individuals shall have access to it. Monopolies are thus characterized by a lack of economic competition for the good or service that they provide and a lack of viable substitute goods.

Takáto definícia je veľmi vágna. Vyžaduje subjektívne priestorové vymedzenie (je večierka XY vo svojej ulici monopolom, alebo je jej konkurentom predajňa o ulicu ďalej ?) Vágne je aj vymedzenie produktu a jeho substitútov. Striktne vzaté by bolo skoro nemožné nájsť nejaký monopol (Hovorí sa o monopole na predaj plynu, ale ten slúži napr. na kúrenie a varenie. Na tieto účely sa dá použiť aj elektrina, drevo, tepelné čerpadlo alebo sveter starej mamy. Firma AMD je monopolným výrobcom CPU AMD, Intel také nevyrába, iba CPU Intel. Sú alebo nie sú to substitúty ?) Pri voľnejšom posudzovaní všetko závisí na subjektívnom hodnotení. Pojem monopolu je tým skoro rovnako nejasný ako bez definície.

Ďalej sa dostaneme, keď sa nebudeme snažiť definovať monopol, ale monopolné správanie a monopolné ceny. O monopolných cenách hovoríme vtedy, ak je monopol schopný zvýšiť svoj zisk obmedzením ponuky a zvýšením predajnej ceny z trhovej hodnoty na monopolnú. V prípade funkčnej konkurencie by to nebolo možné, keďže výpadok v ponuke by za nižšiu cenu nahradili konkurenti. Výhoda tejto definície spočíva v tom, že z hry eliminuje subjektívne licitácie o tom čo je a čo nie je primeraným substitútom daného tovaru. Zaujímavé ale je, že má ďaleko k tomu, aby identifikovala monopol ako zloducha v zmysle populárych predstáv - neskôr totiž uvidíme, že skoro každá firma vykazuje v tomto zmysle črty monopolu. Niekomu by sa preto mohlo zdať, že táto definícia je rovnako zbytočná ako tá z Wikipédie, nie je to však pravda. Má totiž tú výhodu, že umožňuje stanoviť prvky monopolnej taktiky, čo nám neskôr umožní posúdiť ich prínosy či škodlivosť v kontexte ktorý nás zaujíma. Prijmime ju a pozrime sa na dôsledky, ktoré takéto fungovanie firiem bude mať na ekonomiku a spotrebiteľov.

2.2 Výhody a nevýhody monopolu

Podľa klasickej ekonómie škodlivosť monopolného správania spočíva v tom, že znemožnuje maximalizáciu produkcie a minimalizáciu ceny. Podľa Misesa, určité zdroje, ktoré by boli potrebné na zvýšenie produkcie, na to využité neboli a to bez toho aby boli namiesto toho využité alternatívnym spôsobom, ktorý by spotrebitelia hodnotili viac (ak by k tomu došlo, spotrebiteľom by to viac než kompenzovalo nevýhody obmedzenej produkcie daného produktu). Spotrebitelia teda boli ukrátení. Ďalšie námietky proti monopolu hovoria, že monopol brzdí pokrok, lebo nie je motivovaný k inováciám. Tieto hodnotenie možno zhrnúť takto:

Nevýhody monopolu:
- obmedzenie produkcie
- zvyšovanie ceny
- brzdenie inovácií kvôli nedostatku motivácie

Na druhej strane sa poukazuje na výhody monopolov, čo zvykli zdôrazňovať hlavne socialisti požadujúci znárodnenie a zmonopolizovanie ekonomiky

Výhody monopolu:
- zamedzuje znásobovaniu niektorých aktivít každou jednotlivou firmou, obmedzuje plytvanie
- zamedzuje zbytočnému konkurenčnému úsiliu, marketingu, reklame, trikom atď.
- zvyšuje zisky a koncentruje ich do jednej firmy, má preto viac zdrojov na inovácie
- môže plánovať dlhodobo, má rezervy a neovplyvnia ho krátkodobé výkyvy trhu
- môže sledovať aj sociálne ciele

2.3 Monopoly v praxi - historický náčrt

Človek ktorý práve padol z Marsu a nemá žiadne skúsenosti s reálnym svetom by musel v tomto bode prepadnúť depresiám, lebo z uvedeného náčrtu by vôbec nevedel vydedukovať, či prevažujú výhody alebo nevýhody monopolu. Skutočne nie je možné posúdiť ich s apriórnou istotou, takou drahou srdcu rakúskeho ekonóma, keďže sa ani nedá povedať, či sa monopol uchýli alebo neuchýli k monopolnému správaniu. Posúdiť tento problém možno teda len s istou presnosťou, empiricky. A práve tu sa treba vyhnúť omylu, ktorý zatemňuje úvahy o monopole, a tým je používanie rovnakého označenia "monopol" pre 2 prípady, ktoré síce vykazujú niektoré podobnosti, ale v základnom bode sa principiálne líšia. Z tohto dôvodu treba hodnotiť každý osobitne. Tieto prípady sú nasledovné:

1. Monopol zriadený štátom, podobný starým kráľovským privilegovaným spoločnostiam, prezentovaný aj ako služba verejnosti alebo ochrana napr. pred zlom voľnej konkurencie či inými hrôzami. (Niekedy sú podniky vytvorené týmto spôsobom neskôr sprivatizované, ale často štátna moc ich výsady zachováva aj po privatizácii, a to buď čiastočne alebo úplne. Podobný, hoci v detailoch odlišný, je aj prípad súkromných firiem, ktoré vďaka vylobovanej, na mieru šitej štátnej regulácii prakticky zlikvidovali konkurenciu.) Spĺňajú obvykle našu definíciu monopolného správania, a to často definitoricky (možnosť stanovovať ceny a rozsah produkcie plynie štátnym monopolom, resp. spriazneným inštitúciám priamo zo zákona). Na rozdiel od iných "monopolov" sa navyše dajú objektívne definovať ako monopoly jednoducho preto, lebo existuje zákon, ktorý im toto postavenie dáva a ktorý pokus o konkurenciu sankcionuje. Posudzovať ich efektivitu je z logiky veci pomerne ťažké, keďže ich často niet s čím porovnať. Tam kde je porovnanie aspoň trochu možné sa zdá, že ich efektivita bola nižšia, v niektorých prípadoch veľmi výrazne, oproti podnikom fungujúcim v rámci relatívne voľného trhu. Napr. aerolínie a telekomunikácie, kedysi pokladané za "prirodzené" monopoly, fungovali po liberalizácii trhu podstatne lepšie. Opačný príklad, teda že by liberalizácia spotrebiteľa poškodila, nepoznáme. Rôzne problémy liberalizácie, na ktoré sa zvykne poukazovať, spôsobuje obvykle buď pretrvávajúca nevhodná regulácia, alebo sú výsledkom použitia nie celkom korektných kritérií porovnania (ak napr. dosiaľ dotované ceny produktov štátneho monopolu po liberalizácii trhu stúpnu, sotva sa to dá pokladať za chybu liberalizácie). Udajné sociálne prínosy týchto monopolov spočívajúce v cenovej regulácii sú len istou formou prerozdelenia, ktorá nezvýši bohatstvo spoločnosti ako celku, iba deformuje ceny a tým motivuje k plytvaniu a zlej alokácii zdrojov.

2. Veľké firmy, ktoré vďaka mimoriadnej úspešnosti ovládli veľkú časť trhu. Pomohli im pritom aj štátne zásahy typu patenty, clá, regulácie alebo dotácie, ale v podstatne menšej miere ako je to v prípade 1. skupiny. Je zvykom hádzať ich do jedného vreca so štátnymi monopolmi, nasmerovať tým antimonopolnú averziu verejnosti aj voči nim a prehliadať zjavné odlišnosti. Najznámejšími spomedzi takýchto "zloduchov" boli Standard Oil a Alcoa, v poslednej dobe im zrejme začína konkurovať Intel. Pozrime sa na fakty. Podiel Standard Oil na americkom trhu dosiahol podľa Wikipedie v r. 1890 svoje maximum 88%, následne stagnoval či klesal až na 64% v r. 1911, keď bola spoločnosť antitrustovým zásahom rozdelená. Počas svojho pôsobenia znížil cenu petroleja na približne 20%, produkciu zvýšil a zaviedol množstvo technologických inovácií. Alcoa zvýšila produkciu hliníka mnohonásobne a cenu mnohonásobne znížila, takže z vzácneho kovu sa hliník stal bežným materiálom. Tieto firmy nezapadajú tak jednoducho do definície monopolného správania, neškrtili produkciu (prinajmenšom dlhodobo), znižovali ceny, presadzovali technologické inovácie. Nemali evidentné nevýhody monopolu, ale pritom mnohé jeho výhody. V knihe Antitrust and Monopoly: Anatomy of a Policy Failure autor Dominick Armentano preskúmal desiatky najznámejších antitrustových prípadov a v každom z nich našiel podobný model. Pri zdôvodňovaní prečo sa na tieto firmy zamerali antimonopolné zásahy sa používajú pôsobivo znejúce pojmy ako "nekalá konkurencia" alebo "deformovanie hospodárskej súťaže", ktoré majú síce negatívny hodnotiaci nádych (podobne ako pojmy "kapitalistický vykorisťovateľ" alebo "protisocialistická činnosť"), ale nedajú sa redukovať na žiadny konkrétny zločin. Nikto nebol zabitý, okradnutý, znásilnený ani podvedený, spotrebitelia profitovali a podpora konkurencie nepatrí k povinnostiam žiadnej firmy. Niekedy sa im vyčítala ich veľkosť (napr. priamo v rozhodnutí Najvyššieho Súdu), bez vysvetlenia čo je zločinné na samotnej veľkosti firmy.

Predbežný záver teda je že štátom zriadený monopol (bod 1.) je obvykle škodlivý, t.j. vo výpočte výhod a nevýhod prevažujú nevýhody. Z bodu 2. ale nemožno vyvodzovať záver, že súkromný monopol škodlivý nie je. Presnejšie by bolo povedať, že sa o žiadne monopoly podobné tým prvým nejedná (hoci prvky monopolistickej taktiky v zmysle definície by sa našli) a že poriadny súkromný monopol na dostatočne širokom segmente trhu ani nepoznáme. V skutočnosti sa v bode 2. jedná o prípady nedokonalej konkurencie.


3 DOKONALÁ KONKURENCIA

3.1 Definícia dokonalej konkurencie

Dokonalá konkurencia sa podľa Wikipedie vyznačuje týmito vlastnosťami:

- Many buyers/Many Sellers - Many consumers with the willingness and ability to buy the product at a certain price, Many producers with the willingness and ability to supply the product at a certain price.
- Low-Entry/Exit Barriers - It is relatively easy to enter or exit as a business in a perfectly competitive market.
- Perfect Information - For both consumers and producers.
- Firms Aim to Maximize Profits - Firms aim to sell where marginal costs meet marginal revenue, where they generate the most profit.
- Homogeneous Products - The characteristics of any given market good or service do not vary across suppliers.

Je všeobecná zhoda v názore, že tieto podmienky v realite prakticky nikdy nie sú splnené, nie je však zhoda v názore, či ich považovať za niečo žiadúce alebo nežiadúce. Práve prevládajúci názor že sú žiadúce sa budeme snažiť spochybniť.

3.2 Výhody a nevýhody dokonalej konkurencie

Výhodou dokonalej konkurencie je optimálne využívanie zdrojov na uspokojovanie potrieb spotrebiteľov za minimálne ceny v podmienkach ekonomiky bez inovácií a bez zmien vonkajších podmienok. Nakoľko ale takáto situácia prakticky neexistuje, nemá zmysel to považovať za zvláštnu výhodu, rovnako ako nemá zmysel ospevovať výhody lietajúcich kobercov, proste preto lebo neexistujú. Jej výhody by sa prejavili len v situácii, ktorú si ľudia neželajú, v situácii technologickej stagnácie, stagnácie svojich príjmov a unifikácie výrobkov. Naproti tomu tie črty dokonalej konkurencie, ktoré si ľudia prajú sú nedosiahnuteľné - napr. dokonalá informovanosť. Túžby ľudí sa obvykle točia okolo inovácií, rastu a uspokojenia potrieb, ktoré ešte uspokojené neboli, a tieto potreby dokonalá konkurencia nedokáže zabezpečiť. Skutočnosťou ktorú si jej obhajcovia obvykle neuvedomujú totiž je, že v podmienkach dokonalej konkurencie majú zisky tendenciu klesať k nule. Je to tak z toho dôvodu, že konkurencia znižuje cenu konečného produktu a zároveň snaha maximalizovať výrobu vedie k rastu cien výrobných faktorov, až napokon pri maximálnej produkcii neostane žiadny zisk. Z tohto dôvodu by ekonomika založená len na dokonalej konkurencii postupne dospela do stacionárneho stavu, v ktorom by z dlhodobého hľadiska neexistovali ani úspory ani nové investície a ekonomika by len reprodukovala svoju štruktúru. Skutočnosť, že prakticky k tomu nikdy nedôjde je daná práve "nedokonalosťou" reálnej konkurencie.

V podmienkach dokonalej konkurencie podnikateľ nemôže ovplyvniť trhovú cenu a odchýliť sa od nej, t.j. nemôže si dovoliť ani náznak monopolistickej taktiky, pretože by jeho firma okamžite bola nahradená konkurenciou a odsúdená ku krachu. Na prvý pohľad je to výhoda chrániaca spotrebiteľa pred podnikateľovou "chamtivosťou", v skutočnosti obmedzenie, ktoré podnikateľovi bráni dosiahnuť zisk a nahromadiť kapitál potrebný pre ďalšie investície, inovácie, technologické zlepšenia, rezervy pre prípad kríz či výkyvov trhu alebo pre zmenu zamerania produkcie kvôli lepšiemu uspokojeniu spotrebiteľa. Musí sledovať trh so všetkými jeho fluktuáciami, a to aj v situácii, keď si uvedomuje, že trh ho tlačí do neefektívnych rozhodnutí - ak sa nepodriadi, pokles efektivity bude ešte väčší. Schumpeter uvádza, že hoci dokonalá konkurencia je veľmi stabilná voči výpadku jedného podnikateľa, je extrémne nestabilná voči zmene vonkajších podmienok celej ekonomiky (ako je napr. neúroda). V tom prípade neschopnosť každého jednotlivého producenta ovplyvniť trh vedie k nemožnosti naplánovať svoju vlastnú efektívnu stratégiu prispôsobenia a na trhu dochádza k sérii neefektívnych výkyvov v cene a množstve produkcie.

Zhrnúť to možno nasledovne:

Výhody dokonalej konkurencie
- maximalizuje produkciu
- minimalizuje cenu
- chráni spotrebiteľa pred svojvôľou výrobcov

Nevýhody dokonalej konkurencie
- výhody dokonalej konkurencie sa týkajú väčšinou prakticky neexistujúcich situácií
- výhody dokonalej konkurencie sú nerozlučne spojené s oveľa zásadnejšími nevýhodami (nízka cena - nulový zisk)
- nemožnosť zisku, akumulácie kapitálu a z toho vyplývajúcich inovácií všetkých typov
- výrazne obmedzená možnosť racionálneho plánovania podnikateľskej stratégie

Pripomeňme, že námietky voči dokonalej konkurencii nie sú námietkami voči voľnej konkurencii, pretože tento pojem znamená niečo úplne iné, a to minimalizáciu zásahov štátu. V podmienkach voľnej konkurencie existuje dokonalá konkurencia nanajvýš ak krátkodobo a rýchlo sa vytráca; ak pretrváva je to obvykle spôsobené práve štátnym zásahom. Napr. v poľnohospodárstve je situácia podobná dokonalej konkurencii kvôli dotáciám a iným zásahom, ktoré držia nad vodou aj neefektívnych výrobcov (Paradoxne mnohí ľudia podporujú aj dokonalú konkurenciu, aj tieto vládne zásahy, a potom sa znepokojujú nad ich nevyhnutným dôsledkom, nulovým ziskom a poklesom príjmov poľnohospodárov len na mzdu za málo kvalifikovanú prácu. "Problém" chcú potom riešiť ďalšími vládnymi zásahmi.) V podmienkach voľného trhu ale neefektívne firmy krachujú, ich miesto zaberajú efektívnejšie, ktoré rastú a získavajú možnosť ovplyvňovať trh a uplatňovať prvky monopolnej taktiky. Tým sa dostávame k nedokonalej konkurencii.

(Nedokonalá konkurencia will return...)

Monopoly a kartely I.

Problém monopolů, jemuž musí dnes lidstvo čelit, není plodem fungování tržního hospodářství. Je výsledkem záměrného jednání ze strany vlád. Není – jak vytrubují demagogové –zlem, které je spolu s dalšími neoddělitelně spjato s kapitalismem. Naopak, je to plod politiky, která je ke kapitalismu nepřátelská a je rozhodnuta narušovat a ničit jeho chod.
Klasickou zemí kartelů bylo Německo. V posledních desetiletích devatenáctého století se německá říše vydala cestou rozsáhlého programu Sozialpolitik. Záměrem bylo zvýšit příjmy a životní úroveň lidí pracujících za mzdu pomocí různých opatření v oblasti legislativy stranící odborovým organizacím, velice vychvalovaným Bismarckovým programem sociálního zabezpečení a nátlakem a donucením k vyšším mzdovým sazbám ze strany odborových svazů. Zastánci tohoto programu se vzepřeli varování ekonomů. Vyhlašovali, že nic takového jako ekonomický zákon neexistuje. V drsné realitě Německa zvýšila Sozialpolitik výrobní náklady. Každý pokrok v proodborových zákonech a každá úspěšná stávka zpřeházely průmyslové podmínky v neprospěch německých podniků. Tím pro ně bylo těžší předčit zahraniční konkurenty, jimž domácí události v Německu výrobní náklady nezvedaly. Kdyby byli Němci v takové situaci, aby se zřekli vývozu výrobků a vyráběli pouze pro domácí trh, clo by bylo neochránilo německé podniky před zesílenou konkurencí zahraničních podniků. Byly by musely prodávat za vyšší ceny. To, co by byli pracující získali z vymožeností v zákonech a z úspěchů odborů, to by byly pohltily vyšší ceny, které by museli platit za nakupované zboží. Reálné mzdové sazby by se zvýšily pouze do té míry, nakolik by podnikatelé dokázali zlepšit technologické procesy, a tím zvýšit produktivitu práce. Clo by způsobilo, že by Sozialpolitik byla neškodná. Ale Německo je a bylo již v době, kdy Bismarck představil svou proodborovou politiku, převážně průmyslovou zemí. Jeho podniky vyvážely podstatnou část své celkové výroby. Tyto vývozy umožnily Němcům dovážet potraviny a suroviny, které nemohli vypěstovat ve své zemi, jež byla relativně přelidněná a špatně vybavená přírodními zdroji. Tato situace nemohla být jednoduše napravena ochrannými cly. Německo mohly od katastrofálních důsledků jeho „pokrokových“ politik ve prospěch odborů osvobodit jedině kartely. Kartely si doma účtovaly monopolní ceny a do zahraničí prodávaly za nižší ceny. Kartely jsou nutným doprovodným jevem a výsledkem „pokrokové“ pracovní politiky, protože tato politika ovlivňuje průmyslová odvětví, která jsou pro svůj odbyt závislá na zahraničních trzích. Kartely samozřejmě nezajišťují pracujícím iluzorní „sociální výhody“, které jim slibovali dělničtí politici a odboroví předáci. Neexistuje žádný způsob, jak zvýšit mzdové sazby všem, kteří chtějí pracovat za mzdy, nad hranici určenou produktivitou každého druhu práce. Jediné, čeho kartely dosáhly, bylo vyrovnání domnělých výnosů v nominálních mzdových sazbách odpovídajícím nárůstem cen domácích statků. Avšak nejničivějšímu důsledku minimálních mzdových sazeb, trvalé masové nezaměstnanosti, bylo zpočátku zabráněno. U všech oborů, které se nemohou spokojit s domácím trhem a chtějí prodávat část své produkce v zahraničí, je funkcí cel v této době vládních zásahů do podnikání umožnit vznik domácích monopolních cen. Ať už byly účely a důsledky cel v minulosti jakékoli, jakmile se vyvážející země angažuje v opatřeních určených k růstu příjmů námezdních pracujících nebo zemědělců nad hranici tržních sazeb, musí podporovat programy, které vedou k domácím monopolním cenám příslušných statků. Moc národní vlády je omezena na území, které spadá pod její svrchovanost. Má moc zvýšit náklady domácí výroby. Nemá moc donutit cizince, aby za výrobky platili příslušně vyšší ceny. Pokud má vývoz pokračovat, musí být subvencován. Dotace mohou být vypláceny otevřeně ministerstvem financí, nebo jimi mohou být zatíženi spotřebitelé formou kartelových monopolních cen.

Zdroj: L.Mises: Lidské jednání

Liberté alebo egalité II. ?

Nerovnost jednotlivců z pohledu bohatství a příjmu je základním rysem tržního hospodářství. Skutečnost, že svoboda je neslučitelná s rovností bohatství a příjmu, byla zdůrazňována mnoha autory. Není nutné pouštět se do zkoumání emocionálních argumentů, které jsou popsány v těchto dílech. Není ani třeba pokládat otázku, zda by zřeknutí se svobody samo o sobě zaručovalo ustavení rovnosti bohatství a příjmu a zda společnost může či nemůže existovat na základě takové rovnosti. Naším úkolem je pouze popsat roli, kterou nerovnost hraje v rámci tržní společnosti. V tržní společnosti jsou přímý nátlak a donucení používány pouze k zamezení jednání, které je škodlivé pro spolupráci ve společnosti. Jinak nejsou jednotlivci policejní mocí obtěžováni. Občan, jenž dodržuje zákony, se nepotká s vězniteli a katy. Tlak, který je třeba k tomu, aby jednotlivce donutil přispívat určitým dílem ke společnému tvořivému úsilí, vyvíjí cenová struktura trhu. Tento tlak je nepřímý. Každému příspěvku jednotlivce přiřazuje odměnu, jež je odstupňována podle hodnoty připisované tomuto příspěvku spotřebiteli. Při odměňování úsilí jednotlivce podle hodnoty tohoto úsilí je každému ponechána volba, zda chce své nadání a schopnosti využívat více nebo méně. Tato metoda samozřejmě nemůže vyloučit nevýhody vrozené osobní méněcennosti. Poskytuje však každému pobídku, aby své nadání a schopnosti využíval co nejvíce. Jedinou alternativou k tomuto finančnímu tlaku uplatňovanému trhem je přímý tlak a donucení, které vykonává policejní moc. Úřadům se musí svěřit úloha určovat množství a kvalitu práce, kterou každý jednotlivec musí vykonat. Jelikož jednotlivci nejsou z pohledu svých schopností stejní, vyžaduje to, aby úřady vyšetřily jejich osobnost. Jednotlivec se jakoby stává chovancem nápravného zařízení, jemuž je přidělen konkrétní úkol. Pokud nevykoná, co mu úřady přikázaly udělat, je podroben trestu. Je důležité uvědomit si, v čem spočívá rozdíl mezi přímým tlakem, který je uplatňován, aby zabránil zločinům, a přímým tlakem, který je uplatňován k vymáhání konkrétního výkonu. Jediné, co je požadováno od jedince v prvním případě, je vyhnout se určitému druhu chování, které je přesně určeno zákonem. Zpravidla je snadné zjistit, zda jsme byli či nebyli svědky porušení takového zákazu. V druhém případě je jednotlivec povinen vykonat konkrétní úkol; zákon ho nutí k neurčitému jednání, jehož specifikace je ponechána výkonné moci. Jedinec je povinen poslechnout, ať mu státní správa přikáže udělat cokoli. Zda rozkaz vydaný výkonnou mocí byl či nebyl přiměřený jeho silám a schopnostem a zda ho splnil či nesplnil podle svých nejlepších schopností, je mimořádně obtížné určit. Co se týče všech stránek své osobnosti a co se týče všech projevů svého chování, je každý občan podřízený rozhodnutím úřadů. V tržním hospodářství je prokurátor povinen u soudního přelíčení před trestním soudem předložit dostatečné důkazy, že obžalovaný je vinen. V otázce vykonávání nucené práce je však na obviněném, aby dokázal, že úkol, který mu byl zadán, přesahoval jeho schopnosti nebo že udělal vše, co od něj může být očekáváno. Pracovníci státní správy v sobě spojují funkci zákonodárce, vykonavatele zákona, veřejného prokurátora i soudce. Obvinění jsou jim zcela vydáni na milost. Toto mají lidé na mysli, když mluví o nedostatku svobody. Žádný systém dělby práce ve společnosti se neobejde bez metody, která činí jednotlivce zodpovědné za svůj příspěvek ke společnému tvořivému úsilí. Není-li tato zodpovědnost vymáhána cenovou strukturou trhu a jí vyvolanou nerovností bohatství a příjmu, musí být vynucena metodami přímého donucení uplatněných policií.

Mýtus o tom ako laissez-faire spôsobilo našu súčasnú krízu

Spravodajské média práve vytvárajú jeden veľký historický mýtus. Mýtus o tom, že naša súčasná finančná kríza je výsledkom ekonomickej slobody a laissez-faire kapitalizmu.

Výborný článok od George Reismana v preklade na
Mýtus o tom ako laissez-faire spôsobilo našu súčasnú krízu

Poznámky k úpadku antickej civilizácie

Znalost dopadů vládního zasahování do tržních cen nám umožňuje pochopit ekonomické příčiny významné historické události, úpadku antické civilizace. Není nutné najít odpověď na otázku, zda je správné nazývat ekonomickou organizaci Římské říše kapitalismem. V každém případě je však jisté, že Římská říše v druhém století, době Antoninů, „dobrých“ císařů, dosáhla vysokého stupně společenské dělby práce a meziregionálního obchodu. Mnohá metropolitní centra, značný počet měst střední velikosti a mnoho malých měst byly sídly kultivované civilizace. Obyvatelé těchto městských aglomerací byli zásobováni potravinami a surovinami nejen ze sousedních venkovských oblastí, ale také ze vzdálených provincií. Část těchto dodávek proudila do měst jako příjmy jejich bohatých obyvatel majících pozemkové vlastnictví. Značná část ale byla nakupována výměnou za výrobky vzešlé ze zpracovatelských činností obyvatel měst, které nakupovali lidé z venkova. Mezi různými regiony rozsáhlé říše probíhala značná obchodní výměna. Nejen zpracovatelský průmysl, ale i zemědělství směřovalo k další specializaci. Jednotlivé části říše tak ztrácely hospodářskou soběstačnost. Byly na sobě vzájemně závislé. Úpadek říše a rozklad její civilizace byl způsoben dezintegrací jejího hospodářského propojení, a nikoli invazí barbarů. Nepřátelští agresoři pouze využili příležitosti, jež jim vnitřní slabost říše nabídla. Z vojenského pohledu nebyly kmeny, jež napadaly říši ve čtvrtém a pátém století, nebezpečnější než armády snadno poražené legiemi v předchozích dobách. Změnila se ale říše. Její hospodářská a sociální struktura byla již středověká. Svoboda, již Řím udělil obchodu a podnikání, byla vždy omezená. Obchod s obilím a jinými důležitými životními potřebami byl omezen ještě více než ostatní obchod. Požadovat za obilí, olej a víno – hlavní plodiny tehdejší doby – vyšší než běžné ceny bylo považováno za nespravedlivé a nemorální a úřady vždy rychle zakročily, když takové chování objevily.
Porovnaj
Nemohlo tak dojít ke vzniku efektivního velkoobchodu těmito komoditami. Politika annona, která vlastně představovala zestátnění či vyvlastnění obchodu s obilím městy, měla za úkol zaplnit tuto mezeru. Její dopady ale nebyly uspokojivé. Obilí bylo v městských aglomeracích vzácné a zemědělci si stěžovali na neziskovost jeho pěstování. Zásahy úřadů zabraňovaly přizpůsobení nabídky rostoucí poptávce.
Rozhodující okamžik nastal, když se v době politických problémů ve třetím a čtvrtém století císaři uchýlili ke zlehčování měny. Tento krok spolu se systémem maximálních cen zcela paralyzoval jak výrobu základních potravin i jejich obchod, tak také rozložil hospodářský systém společnosti. Čím více se úřady snažily vynucovat maximální ceny, tím zoufalejší byly podmínky mas městských obyvatel závislých na nákupech potravin. Obchod obilím a jinými základními potravinami zcela zmizel. Lidé se snažili vyhnout hladu útěkem na venkov, kde se sami pokoušeli pěstovat obilí, olej, víno a jiné potraviny. Vlastníci velkých pozemků na druhou stranu omezovali výrobu obilovin nad množství, které sami potřebovali, a začínali ve svých zemědělských staveních – venkovských sídlech – produkovat řemeslné výrobky, které potřebovali. Zemědělská velkovýroba, která byla již tak vážně ohrožena kvůli neefektivnosti otrocké práce, ztratila zcela svou racionalitu, jelikož přestalo být možné prodávat za ceny, jež by umožnily přežití. Majitelé pozemků totiž ztratili možnost prodávat ve městech, a tedy také dodávat své zboží řemeslníkům. Byli nuceni najít náhradu a uspokojit své potřeby, takže sami začali zaměstnávat řemeslníky ve svých venkovských sídlech. Opustili zemědělskou velkovýrobu a stali se majiteli půdy, kteří získávali rentu od nájemců půdy či pachtýřů. Tito coloni byli buď propuštění otroci, nebo městský proletariát, kteří se usadili ve vesnicích a začali obdělávat půdu. Na každém statku tak vznikla snaha o soběstačnost. Hospodářský význam měst, obchodu, podnikání a městských řemesel poklesl. Itálie a provincie se vrátily do méně rozvinutého stadia společenské dělby práce. Vysoce rozvinutá ekonomická struktura antické civilizace ustoupila systému, jejž nazýváme panský systém středověku. Císaři byli znepokojeni tímto vývojem, který podkopal finanční a vojenskou moc jejich vlády. Jejich opatření směřující k nápravě však byla neúčinná, jelikož nesměřovala k jádru problému. Nátlak a donucení, ke kterým se uchýlili, nemohl zvrátit trend ke společenské dezintegraci, jež byla naopak způsobena přílišným nátlakem a donucením. Nikdo z Římanů si nebyl vědom skutečnosti, že celý tento proces byl vyvolán vládním zasahováním do cen a zlehčováním měny. Vyhlašování císařských zákonů proti obyvatelům měst, kteří „relicta civitate rus habitare maluerit“, bylo marné.
Systém leiturgií, veřejných služeb poskytovaných bohatými občany, pouze rozklad dělby práce urychlil. Ani zákony o speciálních povinnostech majitelů lodí, navicularii, nezabránily úpadku mořeplaveckého umění, stejně jako zákony upravující obchodování s obilím nedokázaly zastavit snižující se dodávky zemědělských produktů do měst. Úžasná antická civilizace zahynula, jelikož nedokázala přizpůsobit své morální zásady a svůj právní systém požadavkům tržního hospodářství. Společenský řád je odsouzen ke zkáze, jsou-li činnosti, jež jeho běžné fungování vyžaduje, odmítnuty spoločenskými standardy, prohlášeny zákony za nelegální a trestány jako zločiny soudy a policií. Římská říše se rozpadla v prach, protože jí chyběl duch liberalismu a svobodného podnikání. Politika intervencionismu a její politický protějšek, princip Vůdce, způsobily rozpad mocné říše a nutně tak vždy rozloží a zničí jakoukoli společnost, která se k těmto principům přikloní.

zdroj L.Mises: Lidské jednání

Príklad nerovnováhy regulovaných ekonomík

Peňažná reforma v máji 1953 a rastúce problémy centrálne riadenej ekonomiky spôsobili akútny nedostatok voľne zmeniteľnej meny. Postupne jej bolo tak málo, že vtedajšie Československo nedokázalo včas uhrádzať ani platby svojich zastupiteľských úradov v západných štátoch.

Čítaj viac

Liberté alebo egalité ?

Nerovnosti příjmů a bohatství jsou charakteristickými znaky tržního hospodářství. Jejich odstranění by tržní ekonomiku zcela zničilo. Lidem, kteří po rovnosti volají, jde vždy o zvýšení jejich vlastní spotřeby. Přestože se mnozí lidé hlásí k principu rovnosti jako politickému programu,nikdo není ochoten omezit vlastní příjem a podělit se s těmi, kdo mají méně.
Když americký příjemce mezd hovoří o rovnosti, dožaduje se toho, aby mu připadly dividendy akcionářů. Neusiluje o to, aby se jeho vlastní příjem snížil a přilepšilo si 95 procent světového obyvatelstva, jehož příjmy jsou nižší než jeho.
Úlohu, kterou příjmová nerovnost hraje v tržní společnosti, nesmíme zaměňovat s úlohou, jež hraje ve společnosti feudální či jiných typech nekapitalistických společností. A to přesto, že v průběhu historické evoluce nabývala tato předkapitalistická nerovnost značného významu.
Porovnejme například dějiny Číny s dějinami Anglie. Čína dosáhla značného stupně civilizace. Před dvěma tisíci lety byla ve vývoji daleko před Anglií. Na sklonku devatenáctého století byla ale Anglie bohatší a civilizovanější zemí, zatímco Čína byla chudá. Její civilizace se příliš nelišila od úrovně, jíž dosáhla v dávné minulosti. Její vývoj se zastavil.
Čína se pokoušela uplatnit princip rovnosti příjmů ve větší míře než Anglie. Pozemky byly znovu a znovu rozdělovány. Neexistovala zde početná třída proletariátu nevlastnícího půdu.
V Anglii osmnáctého století byla tato třída velmi početná. Omezující praktiky nezemědělského podnikání posvěcené tradičními ideologiemi po velmi dlouhou dobu oddalovaly vznik moderního podnikání. Jakmile ale filozofie laissez faire zcela vyvrátila omyly, na nichž bylo omezování podnikání založeno, otevřela cestu kapitalismu a industrializace mohla zrychleným tempem pokračovat, jelikož potřebná pracovní síla již byla dostupná.
„Věk strojů“ nebyl vytvořen, jak tvrdí Sombart, specifickou mentalitou honby za ziskem, jež se jednoho dne záhadně usadila v hlavách některých lidía udělala z nich „kapitalistické lidi“. Lidé vždy byli připraveni dosáhnout zisku, když se jim podařilo lépe přizpůsobit výrobu uspokojení potřeb veřejnosti.Byli ovšem paralyzováni vládnoucí ideologií, jež označovala zisk za nemorální a vytvářela institucionální překážky k jeho dosažení. Filozofie laissez faire, jež nahradila doktríny schvalující tradiční systém omezení, tyto překážky v cestě ke zlepšení materiálního blahobytu odstranila a dala tak vzniknout nové době. Liberální filozofie útočila na tradiční kastovní systém, jelikož jeho zachování nebylo slučitelné s fungováním tržního hospodářství. Usilovala o zrušení privilegií, protože chtěla otevřít cestu těm lidem, již dokázali vyrábět nejlevnějším způsobem největší množství výrobků nejlepší kvality. V této snaze o odstranění privilegií souhlasili utilitaristé a ekonomové s myšlenkami těch, kdo útočili na privilegia statutu z pozic údajných přirozených práv a doktríny rovnosti všech lidí. Obě tyto skupiny svorně zastávaly princip rovnosti všech lidí před zákonem. Tento společný postoj však neznamenal odstranění základního rozporu mezi těmito dvěma přístupy. Podle zastánců školy přirozeného práva jsou si všichni lidé biologicky rovni, a proto mají nezcizitelné právo na rovný podíl na všech věcech. První tvrzení je zjevně v rozporu se skutečností. Druhé vede při důsledné interpretaci k takovým absurdnostem, že jeho zastánci raději zcela zavrhují logickou konzistenci a v konečném důsledku přicházejí k tomu, že každá instituce, ať již je jakkoli diskriminující a hanebná, je považovaná za slučitelnou s nezadatelnou rovností všech lidí. Význační obyvatelé Virginie, jejichž myšlenky podnítily americkou revoluci, souhlasili s otroctvím černochů. Bolševismus, který je nejdespotičtějším vládním systémem, jaký historie zná, se vydává za samo zosobnění principu rovnosti a svobody všech lidí.
Liberální zastánci rovnosti před zákonem si byli plně vědomi skutečnosti, že se lidé nerodí rovni a že právě tato jejich nerovnost vede ke vzniku společenské spolupráce a civilizace. Rovnost před zákonem nebyla podle jejich názoru vytvořena, aby opravila nevyhnutelné skutečnosti světa a odstranila přírodní nerovnost. Představovala naopak nástroj k zajištění maximálního prospěchu, který z ní je možné vyvodit, pro celé lidstvo. Proto by žádné instituce stvořené člověkem neměly člověku bránit v dosažení takového postavení, v němž může nejlépe sloužit svým spoluobčanům. Liberálové nepřistupovali k tomuto problému z pozice údajných nezcizitelných práv jedinců, ale z pohledu společenského a utilitárního. Rovnost před zákonem je v jejich očích dobrá z toho důvodu, že nejlépe slouží zájmům všech. Ponechává na voličích, aby určili, kdo bude zastávat veřejné funkce, a na spotřebitelích, aby rozhodli, kdo bude vyvíjet výrobní činnosti. Odstraňuje tak příčiny násilných konfliktů a zajišťuje postupný rozvoj směrem k uspokojivějšímu stavu lidské společnosti.
Triumf této liberální filozofie dal vzniknout všem těm jevům, kterým v jejich celku říkáme civilizace Západu. Tato nová ideologie mohla ovšem zvítězit pouze v prostředí, v němž byl ideál příjmové rovnosti velmi slabý. Kdyby byli Angličané osmnáctého století zaujati chimérou rovnosti příjmů, filozofie laissez faire by pro ně neměla půvab, stejně jako jej dnes nemá pro Číňany nebo mohamedány. V tomto smyslu musí historikové přiznat, že ideologické dědictví feudalismu a panský systém přispěly k vzestupu moderních civilizací, přestože se od nich tak zásadně odlišují. Ti z filozofů osmnáctého století, kterým byly myšlenky této nové utilitární teorie cizí, mohli stále hovořit o lepší situaci v Číně a mohamedánských zemích. Je pravda, že toho o sociální struktuře orientálního světa mohli vědět jen málo. Z nejasných informací, které měli k dispozici, je obzvláště upoutávala nepřítomnost dědičné aristokracie a rozsáhlých pozemkových držav. V jejich představách tak byly tyto země úspěšnější při zavádění rovnosti než jejich vlastní země. Později, na sklonku devatenáctého století, se tato tvrzení objevila znovu. Vrátili se k nim nacionalisté těchto dotčených zemí. V čele tohoto průvodu stáli panslavisté, jejichž představitelé velebili přednosti komunální spolupráce, tak jak byla provozována v ruském miru a artělu a jugoslávské zádruze.Spolu s postupujícím sémantickým zmatením, jež změnilo význam politických termínů v jeho pravý opak, je dnes také nadměrně používán přídomek „demokratický“. Demokratickými jsou nazývány muslimské národy, které nikdy neznaly žádnou jinou formu vlády než neomezený absolutismus. Indičtí nacionalisté s chutí hovoří o hinduistické demokracii! Ekonomové a historici se však o takové emocionální výlevy nestarají. Pouze ukazují na skutečnost, že se v těchto národech nevytvořily takové ideologické a institucionální podmínky, jež na Západě daly vzniknout té kapitalistické civilizaci, jejíž nadřazenost dnes Asiaté implicitně přijímají, když hlasitě volají po jejích technologických a terapeutických nástrojích a vymoženostech.
A právě když si člověk uvědomí skutečnost, že v minulosti byla kultura mnohých asijských národů daleko před kulturou západní, objevuje se otázka, co vlastně pokrok na Východě zastavilo. V případě hinduistické civilizace je odpověď zjevná. Železné sevření nepružného kastovního systému ochromilo individuální iniciativu a v zárodku utlumilo každý pokus o odchýlení se od tradičních standardů. V Číně a mohamedánských zemích ale s výjimkou relativně málo početného otroctví kastovní rigidita neexistovala. V těchto zemích vládli autokraté, ale jednotlivci pod jejich vládou si byli rovni. Právě na tuto rovnost před panovníkem odkazují dnes lidé, kteří hovoří o údajných demokratických zvycích orientálních zemí. Koncept ekonomické rovnosti ovládaných, které byli tyto národy a jejich vládci oddáni, nebyl přesně definován. Přes tuto vágnost se ale lišil zásadním způsobem v jednom ohledu; v úplném zavržení nahromadění velkého majetku v rukou jakéhokoli jedince. Vládci totiž považovali bohaté lidi za ohrožení svého politického postavení. Všichni, jak vládci, tak ovládaní, byli přesvědčeni, že žádný člověk nemůže nahromadit nadbytečné prostředky jinak, než tak, že připraví jiné o to, co by jim mělo po právu patřit, a že bohatství několika zámožných lidí je příčinou chudoby většiny ostatních. Pozice bohatých podnikatelů byla ve všech orientálních zemích nesmírně ošemetná. Byli vydáváni na milost úředníků. Ani četné úplatky je nedokázaly ochránit před konfiskací. Veškerý lid zajásal, kdykoli se majetný podnikatel stal obětí závisti a nenávisti úředníků.
Tento odpor k penězům zastavil civilizační pokrok na Východě a uvrhl masy na hranici hladu. Jelikož nedocházelo k akumulaci kapitálu, nemohlo docházet k technologickým zdokonalením. Kapitalismus přišel na Východ jako cizí dovezená ideologie, vnucená cizími armádami a námořnictvem v podobě koloniální dominance nebo extrateritoriální správy. Tyto násilné způsoby zcela jistě nepředstavovaly správné prostředky ke změně tradicionalistické mentality orientálních národů. Uznání této skutečnosti ale nijak nemění platnost tvrzení, že to bylo odmítání kapitálové akumulace, jež odsoudilo stovky milionů Asiatů k chudobě a hladu. Koncept rovnosti, se kterým přicházejí naši dnešní propagandisté blahobytu, je pouhou kopií asijské myšlenky rovnosti. Přestože je ve všech ostatních ohledech velmi neurčitá, je zcela konkrétní ve svém odporu k velkým majetkům. Staví se proti velkému podnikání a velkému bohatství. Obhajuje různá opatření k omezení růstu velikosti podniků a zvýšení rovnosti prostřednictvím konfiskačního zdanění příjmů a jmění. A využívá závisti nerozumných mas.
Okamžitými hospodářskými dopady konfiskačních politik jsme se již zabývali. Je zjevné, že v dlouhém období tyto politiky musí vyústit nejen ve zpomalení a úplné zastavení další akumulace kapitálu, ale také ve spotřebu kapitálu akumulovaného v dřívějších dobách. Nejenže tedy zastaví další pokrok směrem k většímu materiálnímu blahobytu, ale dokonce trend obrátí a vyvolají tendenci k postupující chudobě. Asijské ideály by zvítězily; a Východ by se konečně setkal se Západem na stejné úrovni nouze.

Zdroj L.Mises: Lidské jednání

Voľný trh

Jediným efektívnym mechanizmom na distribúciu a alokáciu vzácnych zdrojov medzi ľudmi je voľný trh. Všetky akcie a procesy na voľnom trhu sú ovládané pomocou ekonomickej kalkulácie (kapitálovým účtovníctvom) založenej na monetárnom (penažnom) systéme. Bez pomoci peňažnej kalkulácie by sa človek nemohol dozvedieť, bez ohľadu na dĺžku výroby, či určitý proces sľubuje vyššiu produktivitu ako iný. Výdaje vyžadované rôznymi procesmi nemôžu byť navzájom porovnávané bez pomoci peňažného vyjadrenia. Kapitálové účtovníctvo začína trhovými cenami kapitálových statkov dostupných pre ďalšiu výrobu, ktorých súhrn sa nazýva kapitálom. Zaznamenáva každý výdaj a cenu príjmových položiek vyvolaných týmito výdajmi. Stanovuje konečný výsledok týchto premien v zložení kapitálu a tým úspech alebo neúspech celého procesu. Odráža tiež každý z jeho medzistupňov, vytvára bilancie a výkazy ziskov a strát. Obmedzená ponuka vytvára vzácnosť. Miera vzácnosti je vytváraná hodnotením prostredníctvom jednania závisiacom na individuálnych a jedinečných podmienkach, v ktorých človek jedná. Vždy čelí alternatívam medzi ktorými volí. Voľba sa deje vždy medzi konkrétnymi množstvami prostriedkov.
Najmenšie množstvo, ktoré je predmetom takéhoto individuálneho rozhodnutia sa nazýva hodnotiacou jednotkou. Hodnota prostriedku však nevyplýva zo samotnej jednotky, ale z úžitku, resp. prínosu blahobytu, ktorý prináša, alebo znížením, ktoré plynie z jeho straty. Nie je teda pravdou, že existuje v tomto zmysle akási obecná apriórna rovnosť medzi prostriedkami a zdrojmi, napríklad, že dva sudy piva sa rovnajú trom vreciam kukurice. Neprebiehajú tu žiadne apriórne aritmetické procesy, len hodnotenie úžitku, ktorý závisí od vlastníctva danej časti. Úžitok v tomto kontexte znamená len kauzálnu relevanciu na odstránenie pociťovanej nespokojnosti.
Ekonomický proces predstavuje neustále vzájomné ovplyvňovanie výroby a spotreby. Dnešná činnosť je zviazaná s činnosťou v minulosti prostredníctvom technologických znalostí, ktoré sú k dispozícii a ich množstvom a kvalitou. Je spojená s budúcnosťou prostredníctvom prapodstaty ľudského jednania, jednanie vždy smeruje ku zlepšeniu budúcich podmienok.
K tomu, aby človek videl svoju cestu v budúcnosti, má k dispozícii len dva prostriedky: skúsenosť z minulých udalostí a svoju schopnosť porozumenia.

Zisk a akumulácia kapitálu

Zisk je dosahovaný prispôsobením využitia ľudských a hmotných výrobných faktorov podmienkam. Vytvárajú ho kupujúci tým, že vyhľadávajú príslušné výrobky, ponúkajú a platia za ne ceny, ktoré prevyšujú náklady vynaložené predávajúcim. Zisk teda nie je odmena poskytovaná spotrebiteľom dodávateľovi, a preto nemôže byť hodnotený a moralizovaný. Je to výsledok dychtivosti kupujúceho ponúknuť viac ako ostatní, ktorí sa tiež snažia získať podiel na obmedzenej ponuke.
Socialisti a intervencionisti nazývajú zisk a úrok nezaslúženým príjmom, výsledkom toho, že pracovníci sú okrádaní o podstatnú časť plodov svojej práce. Z ich uhlu pohľadu výrobky vznikajú len z driny ako takej a ničoho iného a správne by mali prinášať výhody len robotníkom. Lenže samotná práca vytvára veľmi málo ak nie je podporená zapojením výsledkov predchádzajúcich úspor a akumulácie kapitálu. Výrobky sú plodom kooperácie s nástrojmi a inými kapitálovými statkami, ktoré sú nasmerované prezieravým podnikateľským zámerom. Strádatelia (uprednostňujú budúcu spotrebu na úkor momentálnej), vďaka ktorých úsporám sa akumuloval kapitál a podnikatelia, ktorí využívajú akumulovaný kapitál tak, aby čo najlepšie vyhovoval spotrebiteľom, sú pre výrobný proces rovnako dôležití ako nádeníci. Je nezmyselné pripisovať celý výrobok len dodávateľom práce a zabúdať na príspevok dodávateľov kapitálu a podnikateľských nápadov. To čo vytvára užitočný tovar nie je samotná fyzická námaha, ale fyzická námaha v spojení s ľudskou mysľou vhodne nasmerovanou k určitému cieľu.
Čím väčšia je s postupom všeobecného blahobytu rola kapitálových statkov a čím efektívnejšie je ich využitie v spolupráci výrobných faktorov, tým nezmyselnejšie je romanticko-budovateľské oslavovanie vykonávania púhych rutinných manuálnych prác.
Výrazný hospodársky pokrok posledných dvoch storočí bol úspechom kapitalistov, ktorí poskytli potrebné kapitálové statky a elitou medzi technikmi a podnikateľmi.
Masy manuálnych pracovníkov mali prospech zo zmien, ktoré nielenže sami nevyvolali, ale ktoré sa skôr pokúšali zastaviť.