Liberté alebo egalité II. ?

Nerovnost jednotlivců z pohledu bohatství a příjmu je základním rysem tržního hospodářství. Skutečnost, že svoboda je neslučitelná s rovností bohatství a příjmu, byla zdůrazňována mnoha autory. Není nutné pouštět se do zkoumání emocionálních argumentů, které jsou popsány v těchto dílech. Není ani třeba pokládat otázku, zda by zřeknutí se svobody samo o sobě zaručovalo ustavení rovnosti bohatství a příjmu a zda společnost může či nemůže existovat na základě takové rovnosti. Naším úkolem je pouze popsat roli, kterou nerovnost hraje v rámci tržní společnosti. V tržní společnosti jsou přímý nátlak a donucení používány pouze k zamezení jednání, které je škodlivé pro spolupráci ve společnosti. Jinak nejsou jednotlivci policejní mocí obtěžováni. Občan, jenž dodržuje zákony, se nepotká s vězniteli a katy. Tlak, který je třeba k tomu, aby jednotlivce donutil přispívat určitým dílem ke společnému tvořivému úsilí, vyvíjí cenová struktura trhu. Tento tlak je nepřímý. Každému příspěvku jednotlivce přiřazuje odměnu, jež je odstupňována podle hodnoty připisované tomuto příspěvku spotřebiteli. Při odměňování úsilí jednotlivce podle hodnoty tohoto úsilí je každému ponechána volba, zda chce své nadání a schopnosti využívat více nebo méně. Tato metoda samozřejmě nemůže vyloučit nevýhody vrozené osobní méněcennosti. Poskytuje však každému pobídku, aby své nadání a schopnosti využíval co nejvíce. Jedinou alternativou k tomuto finančnímu tlaku uplatňovanému trhem je přímý tlak a donucení, které vykonává policejní moc. Úřadům se musí svěřit úloha určovat množství a kvalitu práce, kterou každý jednotlivec musí vykonat. Jelikož jednotlivci nejsou z pohledu svých schopností stejní, vyžaduje to, aby úřady vyšetřily jejich osobnost. Jednotlivec se jakoby stává chovancem nápravného zařízení, jemuž je přidělen konkrétní úkol. Pokud nevykoná, co mu úřady přikázaly udělat, je podroben trestu. Je důležité uvědomit si, v čem spočívá rozdíl mezi přímým tlakem, který je uplatňován, aby zabránil zločinům, a přímým tlakem, který je uplatňován k vymáhání konkrétního výkonu. Jediné, co je požadováno od jedince v prvním případě, je vyhnout se určitému druhu chování, které je přesně určeno zákonem. Zpravidla je snadné zjistit, zda jsme byli či nebyli svědky porušení takového zákazu. V druhém případě je jednotlivec povinen vykonat konkrétní úkol; zákon ho nutí k neurčitému jednání, jehož specifikace je ponechána výkonné moci. Jedinec je povinen poslechnout, ať mu státní správa přikáže udělat cokoli. Zda rozkaz vydaný výkonnou mocí byl či nebyl přiměřený jeho silám a schopnostem a zda ho splnil či nesplnil podle svých nejlepších schopností, je mimořádně obtížné určit. Co se týče všech stránek své osobnosti a co se týče všech projevů svého chování, je každý občan podřízený rozhodnutím úřadů. V tržním hospodářství je prokurátor povinen u soudního přelíčení před trestním soudem předložit dostatečné důkazy, že obžalovaný je vinen. V otázce vykonávání nucené práce je však na obviněném, aby dokázal, že úkol, který mu byl zadán, přesahoval jeho schopnosti nebo že udělal vše, co od něj může být očekáváno. Pracovníci státní správy v sobě spojují funkci zákonodárce, vykonavatele zákona, veřejného prokurátora i soudce. Obvinění jsou jim zcela vydáni na milost. Toto mají lidé na mysli, když mluví o nedostatku svobody. Žádný systém dělby práce ve společnosti se neobejde bez metody, která činí jednotlivce zodpovědné za svůj příspěvek ke společnému tvořivému úsilí. Není-li tato zodpovědnost vymáhána cenovou strukturou trhu a jí vyvolanou nerovností bohatství a příjmu, musí být vynucena metodami přímého donucení uplatněných policií.